Proč uvádím tyto údaje je zřejmé. Prostě ukazuje to na reálnou situaci řady jedinců či rodin, které musejí vyžít opravdu z mála. A přes nesporný „statistický“ úspěch, stále 9,7% obyvatel naší země žije na hranici chudoby. A to je dnes téměř milion občanů.
Přitom Česká republika si na tom v porovnání s jinými zeměmi nestojí špatně, co se týká hospodářského růstu kolem 5 % HDP. A je velkou zásluhou sociální demokracie její dlouhodobé úsilí o zachování kvalitních a dostupných veřejných služeb pro všechny. Ať se jedná o zdravotnictví, sociální péči, vzdělání či veřejnou dopravu. A nemylme se, že tohle je jaksi samozřejmé, protože stále existují politici, kteří chtějí veřejné služby privatizovat.
Ano, je velmi snadné prodat veřejné statky a pak vše nechat na volném trhu. Nicméně tím dostaneme většinu občanů do neřešitelné životní situace, zejména z pohledu toho, co si pak budou moci dovolit. Protože po privatizaci bude následovat přímá platba z peněženek občanů.
V současném rozvinutém demokratickém světě se počítá se solidaritou uvnitř společnosti. Proto existují daně, které mají sloužit k zajištění veřejných služeb, obrany a bezpečnosti. Jde pak jen o kvalitu a dostupnost těchto služeb a také o míru přerozdělování národního bohatství. Pokud totiž chceme zachovat sociální smír v naší společnosti, je třeba zvýšit míru přerozdělování od těch nejbohatších k těm chudým či chudších. Právě pocit nespravedlnosti odměny za vykonanou práci, pocit nespravedlnosti a trochu i závisti vůči těm, kteří jsou na podpoře v nezaměstnanosti či v sociálním systému vede k rozladění a k volbě těch, kteří zrovna teď a tady slíbí modré z nebe. A teprve později lidé zjistí, že byli oklamáni.
Dnes neplatí, že kdo chce, nemůže pracovat. Naopak práce je dnes nadbytek. Problém ovšem je, aby za svoji práci dostal zaměstnanec přiměřenou odměnu, která jej uživí a zajistí základní životní potřeby pro jeho blízké. A všichni víme, jakým problémem je třeba dostupné bydlení či ceny některých služeb a zboží. A tady je třeba, aby česká levice byla aktivnější a nebála se prosazovat základní principy své tradiční politiky. Ano, sociální demokraté respektují vlastnická práva, svobody a demokratické hodnoty. Přesto občas pozapomíná na solidaritu mezi lidmi a ve společnosti. Nejde však pouze o přerozdělování, ale jde i o princip zásluhovosti či chcete-li spravedlnosti. Na to jsou naši občané velmi hákliví.
Tak jako každá mince má svůj rub a líc, tak také hodnocení míry chudoby má dvě strany. Ta pozitivní z hlediska statistického srovnání i kvality sociálního systému země. A tu negativní, která ukazuje nejen na velkou část populace, která v chudobě již žije, ale i na početnější skupinu občanů, kteří se pohybují těšně nad touto administrativně určenou hranicí. Pak stačí málo, aby řada z nich spadla do chudoby také. Pokud rostou zisky firem a bank, pokud roste národní bohatství, pak by z toho měli mít užitek všichni občané naší země. To je důležitá politika, která odlišuje ČSSD od ostatních politických stran v České republice. To je politika, kterou sociální demokraté musejí prosazovat. A to na všech úrovních veřejné a státní správy.