Jak sám europoslanec potvrzuje, Lisabonská smlouva sice zavádění prvků společné obrany předpokládá, ale zároveň ponechává členským státům EU volnost při formování vlastní obranné politiky. A tak to i zůstane. Chci připomenout, že celkem 22 členských států NATO jsou zároveň členskými zeměmi EU (po odchodu Velké Británie to bude 21 zemí). Z 28 členských zemí EU jsou tři země neutrální a další tři země mají omezené armádní schopnosti. Přitom po plánovaném Brexitu odejde z EU její nejsilnější a zřejmě i nejschopnější armáda.
Osobně podporuji vzájemnou spolupráci evropských zemí, zejména členských zemí Aliance, ve zvýšení schopností k zajištění obranyschopnosti Evropy. Příkladem těchto společných prvků mohou být projekty PESCO či Evropská obranná agentura. Nicméně základní rozšíření spolupráce musí jít cestou k zajištění protiraketové obrany, ke zvýšení přepravních kapacit k kybernetické bezpečnosti, sdílení zpravodajských informací či ke spolupráci na vývoji a výroby vojenské techniky. Prostě v oblastech, ve kterých evropské země značně pokulhávají.
Budování evropské armády je slepou cestou k zajištění obrany ČR či Evropy. Uvedu některé z důvodů, které ukazují, že by došlo ke zbytečnému administrativnímu dublování vojenských kapacit, k obrovskému nárůstu nákladů a nakonec i k prosazování národních zájmů těch větších a tím pádem vlivnějších členů EU. Chci připomenout Battle groups EU, pro které naše armáda dlouhodobě vyčleňovala vojenské kapacity i finance z kapitoly 307, přitom tyto jednotky nebyly nikdy použity. Chci připomenout rozhodovací procesy v EU, které odporují rozhodovacím procesům v NATO. Posledním příkladem „nejednotného“ přístupu k zajištění obrany svých zemí jsou rozporuplné názory francouzského prezidenta, německé kancléřky či současného vedení Evropské unie vůči současnosti a budoucího směřování Aliance.
Pokud chtějí evropské země zvýšit svoji obranyschopnost a schopnosti svých armád, pak mají již dnes možnost nejen navyšovat své obranné výdaje nebo se přímo zapojovat do společných obranných projektů. Je přirozené, že existují národní zájmy každého členského státu, aby si zachoval jisté schopnosti k obraně vlastního území. Stejně je na tom naše země. A připomenu, že Česká republika má své negativní historické zkušenosti s třístrannými či dvoustrannými dohodami, vzniklými po 16. březnu 1935 a s jejich naplňováním po Mnichovské konferenci.
Z hlediska ochrany míru a zajištění prosperity Evropy i České republiky je dobře, že jsme členy NATO a Evropské unie a že se rozšiřuje vzájemná spolupráce mezi jednotlivými členskými zeměmi. Nicméně před vznikem společné evropské armády bych varoval, protože žádné vojenské schopnosti by se nerozšířily. Naopak by narostla administrativa a obrovsky by vzrostly finanční náklady na zajištění obrany naší země. Pokud ovšem nechtějí Piráti odejít z NATO. Pokud ano, pak by to občanům naší země měli otevřeně sdělit ještě před dalšími volbami do Parlamentu České republiky.
