Paní ministryně obrany Karla Šlechtová se snaží ve veřejnosti nabudit dojem, že v resortu začala dělat pořádek. Ale sama na otázky jí položené prozatím nedokázala odpovědět. Také položila otázku, zda členové bývalého Výboru pro obranu věděli o tom, že jsou vojenské zakázky zpožděny či ve stavu, kdy je nebylo možno schválit. Tady musím paní ministryni obrany v demisi odpovědět, že jsme to nejen věděli, ale sami jsme se aktivně, zejména členové Podvýboru pro akvizice, snažili v těchto problematických zakázkách udělat jasno.
Je chvályhodné, když se paní ministryně snaží „narovnat“ rozdíly mezi střednědobým plánem a dlouhodobou koncepcí výstavby naší armády. Chci připomenout moji dlouhodobou kritiku systému plánování, kdy střednědobý plán nevycházel z dlouhodobé koncepce a posléze ani roční plány neodpovídaly tomuto střednědobému. A pokud se týče koncepce, tak již v době schvalování byl KVAČR „mrtvým“ dokumentem. A to zejména ze dvou důvodů. Ten první jsem již popsal, a to nesoulad v dlouhodobém a střednědobém plánovacím cyklu. Druhým důvodem byla nejasnost financování v dlouhodobém finančním období. Pokud vám totiž schází 65 miliard korun do roku 2025, pak lze velmi těžko plánovat rozvoj armády.
Paní ministryně udělala zpočátku jednu zásadní chybu, kterou mimo jiné učinil i její předchůdce. A tou je rozkol mezi náčelníkem generálního štábu, který hájí armádu a paní ministryní, hájící ministerstvo obrany. Opravdu bych byl velmi rád za systémové řešení akvizic, ale to lze zbudovat pouze ve spolupráci generálního štábu, který specifikuje technické požadavky armády a ministerstva obrany, které vyčleňuje požadované finanční prostředky z kapitoly 307. A pokud hned na počátku vznikne nedůvěra, pak se ničeho nedosáhne. Házet si navzájem klacky pod nohy nakonec odnesou především vojáci a to je opravdu špatné.
Podle mého názoru je třeba, aby změny měly zelenou zejména v parlamentu a to především v garančním výboru. Triumvirát „dohody“, tj. ministerstvo obrany, vedení armády a Výbor pro obrany, povede k řešení systémové změny v akvizičních procesech a zejména v plánování. Nejde přitom pouze o to, zda rozpočet obranybude1,4 či 2% HDP, ale spíše o celkovou částku, se kterou ministerstvo a armáda může počítat. Vždyť stejné procento z HDP je velmi odlišné v době hospodářského růstu a v době hospodářské recese. A je třeba si uvědomit, že vlastní reforma armády, chcete-li profesionalizace, stále není dokončena a to přitom „stála“ několik set miliard korun. Zároveň se počítá vnitřní dluh AČR mezi 100 až 120 miliardami korun a tento vnitřní dluh rok od roku narůstá.
Závěrem chci popřát nejen paní ministryni v demisi, ale i jejím nástupcům, aby měli dostatek odvahy ve svém rozhodování a hlavně aby se opět nevraceli tam, kde skončili jejich předchůdci. Bez jasné vize a tahu na branku se situace nemůže změnit a to dokonce ani tehdy, pokud by se skokově navýšily výdaje na obranu. A to je třeba mít stále na mysli. Protože to, co je nejcennější v jakékoliv armádě, tedy i té naší, jsou odborně zdatní, vycvičení, kvalitně vyzbrojení a vystrojení profesionální vojáci. Bez nich nás žádná technika neochrání.
