Vzpomínám si na velkou kritiku tehdejší opozice a dnešní vládní koalice vůči vládě ANO2011 a ČSSD vůči schodkovému hospodaření. Přitom jednotlivé návrhy opozice, pokud by byly vyslyšeny, by tehdejší díru do státního rozpočtu ještě prohloubily. A pak, těsně před sněmovními volbami jak pravicová opozice, tak pravicové ANO2011 a SPD, rukou společnou a nerozdílnou, přes varování zodpovědných politiků i ekonomů, zrušily superhrubou daň a tím nadělaly každoroční výpadek příjmů kolem 110 miliard korun. Přitom nízko a středně příjmové rodiny si moc nepolepšily, ale ty vysokopříjmové si polepšily velmi mnoho.
V roce 2021 po vítězných volbách slibovaly koaliční strany nezvyšování daní a snižování rozpočtových schodků. Dnes jsme na tom tak, že se nejen zvyšuje a to každoročně zadlužení, které dosáhne za čtyři roky této vlády 1 bilion korun, ale zároveň se zvyšují daně, poplatky či tolik v minulosti kritizované mandatorní výdaje. A nyní se schvaluje „volební“ rozpočet na rok 2025, takže se podívejme, jak na tom vlastně budeme.
Za prvé, predikce růstu HDP je nadsazená, o čem svědčí nejen data z ČNB, ale i pokles hospodářského růstu, včetně ekonomických problémů sousedního Německa. Zároveň stále existuje propad kupní síly ve spotřebě. V rozpočtu schází téměř 11 miliard korun na valorizace, nejsou dostatečně započteny výdaje na dotace do obnovitelných zdrojů a jsou nadhodnoceny příjmy ze státních podniků a z emisních povolenek.
Propad platů o 20% kvůli vysoké inflaci a nedostatečné valorizaci, deformace daňového systému šedou ekonomikou a nadnárodními korporacemi, včetně zneužívání vnitropodnikových cen ukazují na nespravedlivý daňový systém i strukturální problémy naší ekonomiky. Stagnace ekonomiky neumožňuje pokrytí rostoucích nákladů veřejných služeb, schází jasná koncepce hospodářské politiky i prorůstový impulz v rozpočtu. K tomu další potřebné navýšení výdajů na pokrytí škod z letošních povodní či tlaky odborů na růst platů ve státní i veřejné sféře.
Z těchto chmurných informací je zřejmé, že každá příští vláda bude muset řešit nejen strukturální deficit, ale i zachování kvality a dostupnosti veřejných služeb. A opět může jít nějakým dalším „konsolidačním“ balíčkem, chcete-li nespravedlivými škrty, na které doplatí drtivá většina českých domácností poklesem své životní úrovně. Přitom již dnes řada ekonomů vzývá vládu ke spravedlivější daňové reformě, která by zavedla sektorové daně a zdanění nadnárodních korporací. Zároveň by „přerozdělila“ národní bohatství od těch nejbohatších k zaměstnancům, seniorům, zdravotně postiženým a rodinám s dětmi.
