Tím prvním je Bílá kniha o obraně z roku 2011, která měla představovat strategický materiál, popisující problémy v české armádě a návrhy na jejich budoucí řešení. Kniha se však stala spíše popisem toho, co všichni zainteresovaní věděli, a tím je dlouhodobé pod financování armády. A pokud se podíváme na vývoj rozpočtu kapitoly 307 v následujících letech, pak je třeba objektivně konstatovat, že se situace ještě zhoršila. Dokonce tak, že se rozpočet MO dostal pod 1% HDP. Je poněkud paradoxní, že titíž lidé, kteří tehdy hlasovali pro takto koncipované armádní rozpočty, dnes kritizují smluvní závazek koaličních stran, postupně navyšovat rozpočet na 1,4% HDP do roku 2020 či nabádají zvyšovat schopnosti AČR, které sami pomáhali likvidovat.
V letošním roce vláda schválila Dlouhodobý výhled pro obranu do roku 2030 a Koncepci výstavby AČR do roku 2025. Přesto, že Výbor pro obranu i jeho příslušné podvýbory věnovaly dané problematice hodně času, nakonec nebyly tyto materiály garančním výborem schváleny. Prostě proto, že k tomu nebyla ze strany MO politická či jiná vůle. Nicméně je třeba objektivně připomenout přetrvávající výhrady některých členů VO k navrhovaným akvizicím či zpochybňování reálnosti provedení koncepce s ohledem na finanční možnosti armády. Jako největší problém je považována nutnost provázání koncepce i dlouhodobého výhledu s rozpočtem a střednědobým plánováním. Ukazuje se totiž, že tomu nebylo ani v minulosti a obávám se, že tomu není ani dnes. Nehledě na obrovské problémy související s akvizičním procesem MO.
Pokud se podíváme na Státní závěrečný účet státního rozpočtu ČR za rok 2015 kapitoly 307 – MO, pak se mimo jiné dozvídáme, že řada investicí byla provedena nikoliv za účelem zvýšení schopností AČR či vyřešení základních problémů, se kterými se naše armáda potýká, ale jednalo se spíše o „utrácení“ peněz. Je totiž dlouhodobým tajemstvím, že přesto, že armádě kumulovaně schází kolem 100 miliard korun, tak se každoročně „neutratí“ do 4 miliard korun. Nebo se utrácí neefektivně a nikoliv pro zvyšování vojenských schopností českých ozbrojených sil. Přitom nejen naše koncepce či strategické dokumenty, ale i současná kritika z NATO, ukazuje základní nedostatky v našich schopnostech. Jde zejména o početní stav armády a nedostatečnou modernizaci AČR.
Nechci upřít snahu současného vedení MO o nápravu škod, které tady napáchaly předchozí vlády. Nicméně se obávám, že ten potřebný tah na branku neexistuje ani dnes a tolik potřebné plánování i financování se rozchází s koncepčními materiály. Do popředí se opět dostávají akvizice, které nejsou dostatečně zdůvodněny zvyšováním schopností AČR a jejich potřebností pro obranu země. V řadě případů dokonce dochází k takovým řešením, které by bylo možno řešit méně nákladněji a tím daleko efektivněji. A to, co mě mrzí nejvíce, je odsouvání řešení problémů do budoucna či nedostatečné informování Výboru pro obranu o problémech v rezortu.
