Politická pravice se utápí v receptech z minulého století, které se ukázaly za nefunkční. Problémem je, že v politice převládá liberalismus, který převzaly všechny polkiitcké strany a hnutí, včetně těch levicových. Přitom se záměrně potlačují rozdíly mezi klasickými levicovými a pravicovými programy. Nicméně dnes se polkitické strany dělí na ty globalistické, podporoující globální elity a globální kapitalismus. A na ty, které posilují národní ekonomiky a jsou na straně místních lidí.
Politický boj o budoucí tvář zemí, včetně České republiky, závisí na tom, koho bude zastupovat politická reprezentace. Zda zahraniční korporace s novou „aristokracii“, spojující velké vlastníky, vrcholové manažery a úředníky či intelektuály, navázané na globální kapitál. Nebo zda bude hájit zájmy zaměstnanců, seniorů, rodin s dětmi, tedy ty, pro které je důležitý silný národní stát, zajišťující pro ně dúležité veřejné služby. Takže dnes jde o střet mezi nadnárodními korporacemi, ovládané elitami neo-liberalismu a mezi národním státem, zajišťujícím svobodu občanů.
Toto dělení poitické sféry se ukazuje i na české politické scéně. Existuje většina pravicových stran, které hájí zájmy těch bohatších a dvě třetiny obyvatel velké zastání nemá. Levicové strany bojují o své přežití a dnes nemají politickou sílu prosadit změnu daňového či penzijního systému, který by byl pro většinu občanů spravedlivější a solidárnější. Naopak trpně musí přehlížet k pravicovému nezodpovědnému experimentu s rovnou daní a odmítáním penzijní refrmy z pera důchodové komise a MPSV. A v dohlednu není vidět změna, protože neo-liberalismus se nechce tak lehce vzdát.
Dříve to byl stát, který financoval z daní dopravní infrastruktutu, zdravotní a vzdělávací systémy, penze, sociální podpory a bezpečnost. Od té doby se hromada služeb privatizovala či se k privatizaci chystá. Daňový systém umožňuje odliv nezdaněných zisků do zahraničí, liberalismus neustále podporuje daňové ráje a málo efektivní administrativu, stěhující se zejména do Bruselu. Ten je snáze ovladatelný globálním kapitálem než je tomu u národního státu. Dlouhoodbě hrozí, že slabý stát podlehne nadvládě korporací regulující národní stát ve prospěch svých zájmů.
Ano, dnešní svět je globální a zaměřený na spotřebu. Přesto, že se zvyčují zisky a rostou rozpočty, rozdělení financí není ve společnosti ani spravedlivé, ani solidární. V takové společnosti se dobře žije podnikavcům, vysokým úředníkům a manžerům a zejména vlastníkům korporací. A protože jsou životní náklady stále vyšší, zákony jsou přísnější, ve společnosti se šíří strach a nejistota, pak drtivá většina obyvatel cítí oprávněně nespravedlnost a začíná mít odpor ke globální elitě, která skrze nadnárodní kosporace a mezinárodní instituce světové dění ovládá.
Ne nejde o to, provést novou „revoluci“, ale jak navrhuje řada ekonomů, sociologů, politiků i podnikatelů, je nutno jít cestou evoluce a modernizace společnosti. Politici by měli hájit zájmy občanů, které zastupují a měli by prosazovat moderní daňový , penzijní a sociální systém. Národní stát by měl být administrativně efektivnější, založený na digitalizaci . Hospodářství by mělo podpořit lokální malé a střední firmy, služby s vyšší přidanou hodnotou. Je třeba podporovat venkov, potravinovou a energetickou soběstačnost, robotizaci , výzkum a vývoj. Základem se musí stát moderní vzdělávací a společenský systém, který by tomuto trendu odpovídal.
O tom, zda politické strany v naší zemi zůstanou na straně globálních elit a neo-liberalismu nebo půjdou cestou silného a efektivního národního státu, stojícího na straně českých občanů, budou rozhodoovat každé další volby. Je třeba upozornit, že z krátkodobého hlediska se může zdát snížení přímých daní přínosem pro rodinné rozpočty. Nicméně z dlouhodobého hlediska na to doplatí všichni zhoršením kvality a dostupnosti veřejných služeb, další privatizací a zvýšením spoluúčasti občanů. A pokud zvítězí pravicové recepty, pak dojde ke zvýšení nepřímých daní a poplatků.
