Nejen pohled na odmítavý postoj současné vlády vůči přerozdělování migrantů či na rovné podmínky v podnikání a boji proti šedé ekonomice odlišuje českou pravici od vládních koaličních stran. Stačí připomenout výrazné rozdíly v otázce navyšování mezd či zvýšení minimální mzdy, na řešení nízkých penzí či na zdanění finančních korporací a bank.
Ano, stále existují významné programové rozdíly mezi českou pravicí a českou levicí, reprezentovanou v dnešní vládě ČSSD. Škoda jen, že pozice nejsilnějšího hnutí ANO 2011 neumožňuje daleko více prosazovat sociálně demokratické priority.
Oportunismus české pravice se také projevuje v návrzích na navyšování armádních výdajů na 2% HDP, protože kdo škrtal od roku 2006 tyto výdaje a dnes neříká, odkud by scházející desítky miliard korun vzaly. Totéž lze vidět i v otázce navyšování platů učitelů, investic do dopravní infrastruktury či do vědy a výzkumu. Deklarované snížení počtu státních zaměstnanců či neustálý boj proti omezování sociálních dávek scházející finance nenahradí. Nehledě na další pravicové návrhy na snížení sociálního a zdravotního pojištění, zrušení daně z převodu nemovitostí či zrušení EET. Tak na straně jedné stojí kritika navrhovaného schodku státního rozpočtu a na straně druhé předkládané oportunní návrhy české pravice.
Ano, jiná je pozice politických stran v opozičních lavicích a jiná je odpovědnost ve vládním angažmá. Nicméně kroky české pravice zřetelně ukazují na podávání si rukou oportunismu a populismu. Ale zejména, že pravicový pohled na svět znamená ve svém důsledku snížení solidarity a soudržnosti ve společnosti a zhoršení kvality a dostupnosti veřejných služeb.
Pokud tedy někdo hovoří o pokleslé politické morálce či o nalomené loajalitě mezi politiky a občany, pak by měl začít hledat zejména u sebe. Lidská paměť je sice krátká, ale dnes již existují možnosti, jak si jednání politiků v minulosti připomenout.