Přesto, že v této záležitosti souhlasím s paní senátorkou, v otázce obrany a naší armády musím uvést některé její názory na pravou míru. A to i z pohledu názoru poradce bývalého amerického prezidenta Roosevelta, který tvrdil,že základní vědecký výzkum se nemusí vyplatit za rok, za desetiletí, nebo také vůbec. Když se však vyplatí, pak odměny jsou široce užívány i těmi, kteří nenesli náklady. To je důvod, proč soukromý sektor obecně pod investuje základní vědu a zaměřuje se více na aplikovaný výzkum a vývoj, který je pro udržení konkurenceschopnosti národního hospodářství minimálně stejně důležitý.
Za prvé, členství ČR v NATO je zárukou bezpečnosti naší země, a to podle článku 5 Washingtonské smlouvy. Za druhé, každý občan ČR by si měl uvědomit, že článek 3 téže smlouvy představuje zároveň závazek k budování schopností české armády, a to právě k zajištění bezpečnosti své i členských států Severoatlantické smlouvy.
A rozhodnutí o vstupu do Aliance bylo správné nejen z pohledu zajištění dlouhodobé bezpečnosti, ale i nákladovosti . Protože zůstat neutrálním státem, jak navrhuje paní senátorka neznamená, že neutrální země nemá svoji armádu. Naopak, neutrální země jako například Rakousko či Švédsko mají větší počet vojáků v porovnání s počtem obyvatelstva a také vynakládají daleko více finančních prostředků na obranu své země. Protože na rozdíl od členských států NATO, které budou armádu spíše specializovat, musí totiž neutrální země budovat a udržovat armádu v celém spektru činností. V poslední době přistoupily i tyto země na budování profesionální armády po zrušení odvodové povinnosti, a to zejména z důvodu vysokých finančních požadavků na státní rozpočet a vysokou odbornou úroveň zbraňových systémů, která si vyžaduje větší odbornost vojáků.
A je nutno dodat, že výdaje na obranu naší země klesnou v příštím roce na 1,15% HDP a z pohledu celkových výdajů státního rozpočtu klesnou dokonce na úroveň 3,75%.
Zároveň je nutno připomenout, že pouhé 4% výdajů kapitoly 307 (necelé 2 miliardy korun) slouží na pokrytí více nákladů, souvisejících se zahraničními misemi. A pro příklad, i Švédsko či Rakousko vysílá své vojáky do zahraničních misí, ať již v rámci Partnerství pro mír (PfP) – mise ISAF či KFOR, EU Battlegroups, Nordic Battle group,EUJUST (Irák), EUPOL (Afghánistán) či EULEX (Kosovo). A tyto mise jsou hrazeny také z národních zdrojů, v tomto případě z rozpočtů ministerstev obrany těchto neutrálních zemí.
Otázka podpory vědy a výzkumu je velmi složitou záležitostí a pravdou je, že všechny vyspělé státy jdou cestou zvyšováním podpory výzkumu a vývoje. Souhlasím s A.Gajdůškovou, že je nutno každoročně zvyšovat výdaje na vědu a výzkum z veřejných rozpočtů. Tady je však nutno dodat, že i kapitola 307 Ministerstva obrany pamatuje na podporu vědy a výzkumu. Nelze však zapomínat i na podporu ze strany podnikatelů. Jsem přesvědčen, že je chybou členských zemí EU, včetně České republiky, že v rámci hospodářské krize snižuje státní a veřejné výdaje do vědy a výzkumu. Mimo jiné na tento problém upozorňuje i Social Watch ve své zprávě za rok 2009.
Podle ČSÚ byla v roce 2009 prováděna podpora vědy a výzkumu na 2345 pracovištích v počtu 75788 osob. Celkové výdaje činily 55,35 miliard korun, což bylo 2,3 krát více než v roce 1999. Můžeme se přít, zda tento vývoj je dostatečný či nikoliv, ale trend vzrůstající podpory výzkumu a vývoje je zajisté pozitivní. Celkové náklady na podporu výzkumu a vývoje činí za posledních 10 let více jak 400 miliard korun, z této částky šlo 44% z veřejných rozpočtů a 46% z podnikatelských zdrojů. A zejména vysokoškolský sektor je z pohledu podpory výzkumu a vývoje nejrychleji rostoucím sektorem. Meziročně se výdaje zvyšují o 13%. O to více se musejí naše VŠ snažit budovat svá centra výzkumu a vývoje, aby v blízké budoucnosti mohly vůbec čerpat finance z rozpočtových a grantových zdrojů Evropské unie.
Jsem přesvědčen, že investice do základního i aplikovaného výzkumu a vývoje jsou, včetně výdajů na vzdělávání občanů, tou nejlepší investicí pro budoucí rozvoj České republiky.
