Zároveň vláda byla informována o důvodech využití výjimek upravených v zákoně č.137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, zejména využití §18 odst.1 písm.b a § 21 odst.1 písm.d. Osobně souhlasím s podporou českého obranného průmyslu, vždyť již v roce 2007 byla přijata Strategie k silnějšímu a konkurenceschopnému obrannému průmyslu EU a také summit NATO v Chicagu v roce 2013 přijalo dokument o podpoře obranného průmyslu v členských zemích Aliance. Podobně hovoří Smlouva koaličních stran o zajištění obrany České republiky z října 2014.
Přes všechny deklarace o partnerství mezi MO a AOBP (Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu) je nutno zdůraznit, že ne vše se povedlo. Předně, přijatá realizace projektů strategického charakteru ve prospěch české armády, se týká pouze podniků založených MO. A netýká se všech českých firem sdružených v AOBP. Velkým problémem je obejití AOBP v rámci zpracování Koncepce rozvoje výstavby AČR, kde armáda prosazuje řadu klíčových nákupů bez podílu našeho obranného průmyslu. Je chválihodné podporovat vývojové a výzkumné státní podniky, ale zároveň stejně důležité je podpořit zachování výrobních kapacit českého obranného a bezpečnostního průmyslu. Vždyť takto postupují nejen členské země Severoatlantické aliance, ale i Evropské unie.
Poněkud mě zarazilo odůvodnění předloženého materiálu současnou bezpečnostní situací, vědom si dlouhodobých problémů ve spolupráci MO se zřizovanými státními podniky i jejich ne zrovna dobrou finanční situací. Problémem je, že je snahou ministerstva spíše urychlit čerpání investičních výdajů z kapitoly 307, a to z důvodu neschopnosti tyto prostředky každoročně utratit, protože je špatně nastaven celý akviziční proces. Ale to není chybou současného vedení resortu, ale dlouhodobě neřešený a stále odkládaný problém. Proto mám na základě svých negativních zkušeností z vojenských akvizic obavu z návratu k netransparentnosti a neefektivitě vynakládaných finančních prostředků. Nadužívání jednacího řízení bez uveřejnění by k tomu mohlo přispět. Osobně jsem přesvědčen, že řešením je dlouhodobé plánování investic tak, aby se český obranný průmysl mohl na tyto investice připravit. Jak po stránce vývojové, tak po stránce výrobní.
Vládou prošlý materiál jde správným směrem, ale neřeší všechny problémy s nákupem vojenského materiálu. Možná, že konečným řešením by bylo přijetí speciálního zákona o obranných zakázkách či konečně vytvoření fungujícího Národního úřadu pro vyzbrojování. Ale to je zřejmě stále fata morgana. Takže nezbývá než využít možností, které evropská i česká legislativa umožňuje. Například směrnice o obranných zakázkách č.2009/81/ES, vycházející z čl. 346 Smlouvy o fungování EU, specifikuje možnosti výjimek v těchto nákupech. Tyto výjimky nelze aplikovat libovolně, nýbrž pouze v odůvodněných případech. V žádném případě nesmí být aplikace výjimek použita k systematickému obcházení směrnice a nutností je dodržování transparentních postupů.
