Nicméně občan volič při této změně poněkud pozapomněl, že stále platí: Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Proto také nově vzniklá politická hnutí převzala či vytunelovala politické programy tak, aby vzniklý politický plagiát oslovil co nejvíce voličů. To se povedlo a teď je otázkou, jak splnit řadu slibů, které jdou velmi často proti sobě. Zároveň je třeba docílit toho, aby si lidé nezačali opětovně pokládat otázku, co z toho mají a proč jim neroste jejich životní úroveň tak, jak některým jiným. Prostě v období pravice či levice bylo jednodušší sledovat plnění vyhraněných a cíleně zaměřených politických programů.

Ovšem k tomu, aby rostla drtivé většině obyvatel jejich životní úroveň jsou třeba dvě podmínky. Tou první je dostupnost a kvalita veřejných služeb, které zajišťuje pro své občany stát či obec prostřednictvím investic z daní. Tou druhou je výše platů a mezd tak, aby nejen pokryly životní náklady, ale aby ještě zbylo na kulturní, sportovní či jiná vyžití. A tady stát může pomoci pouze omezeně růstem platů státních zaměstnanců či platů ve veřejném sektoru. Nebo, což je daleko složitější, změnou míry zdanění, chcete-li přerozdělováním, od těch bohatších k těm chudším. Protože státní rozpočet nemůže pouze brát, ale musí i investovat.

Z tohoto pohledu se jeví dnešní politika jako jistý druh plagiátu, který nejprve opisuje rozličné politické přístupy k řešení společenských problémů, aby vzápětí tyto problémy řešil pouze ad hoc a nikoliv systémově či v delším časovém horizontu. Jistěže možnou příčinou tohoto stavu je také volební cyklus, který znemožňuje dlouhodobá politická řešení napříč politickým spektrem. Vždyť předvolební boj je stále nekončící a každodenní proces. 

Přesto si nemyslím, že cestou ke zlepšení politické kultury a ke zvyšování životní úrovně občanů České republiky je politické plagiátorství či všeobímající politika. Ono totiž nakonec dojde k pověstnému lámání chleba a lidé si uvědomí, komu politika slouží ku prospěchu.