Pamatuji si na dlouhé debaty kolem zavedení koncesionářských poplatků pro Českou televizi a Český rozhlas. I tehdy se argumentovalo nutností nezávislého financování těchto důležitých institucí. Přitom tehdy existovala dohoda na omezení reklamní činnosti veřejnoprávních médií s tím, že tyto miliardy spadly do klína soukromým televizím a rozhlasovým stanicím. A tyto zisky soukromých společností nakonec, tak jako je u nás zvykem, platí uživatelé veřejnoprávních médií. A výše koncesionářských poplatků nerozlišuje výši příjmů koncesionáře. Prostě plať bez ohledu na skutečnost, zda sleduješ či nesleduješ vysílání veřejnoprávních médií.
Ano, lze říci, že nezávislost médií něco stojí. Přesto veřejnoprávnost ještě neznamená nezávislost či dokonce vyváženost a objektivitu v poskytování tolik důležitých informací. Je s podivem, že tohle nevidí nejen zástupci občanů, ale zejména „nezávislé“ rady. Přitom neobjektivitu a nevyváženost vysílání veřejnoprávních médií vidí politici a zejména občané. Dlouhodobé neřešení tohoto problému, včetně slabé kontroly hospodaření České televize, vrcholí politickým zápasem o ovládnutí těchto médií.
Pokud si uvědomíme, že orgány činné v trestním řízení, nezávislá justice, NKÚ či ÚHOS jsou instituce, které považujeme a chceme, aby byly nezávislé. Pak je s podivem, že jsou placeny přímo z jednotlivých kapitol státního rozpočtu. Takže v tom to není a pokud se někdo odvolává na obdobně financovaná veřejnoprávní média v zahraničí, pak je problém někde jinde. A je kardinální otázkou, kde že je pes zakopaný a proč není hospodaření těchto médií transparentní. O skutečné objektivitě či vyváženosti vysílání i informací jsem již hovořil.
Pokud chtějí politici a stát jako instituce bojovat proti nehospodárnosti, korupci a chtějí podporovat objektivitu, slušnost a morálku, pak by měli začít u sebe a u institucí, jejichž kontrolu mají v popisu práce. Prostě měli by dávat pozitivní příklad široké veřejnosti. Prozatím politické tlaky kolem schválení či neschválení výročních zpráv ČT spíše ukazují na snahu mocensky ovládnout tyto instituce než na skutečné řešení problémů veřejnoprávních médií. A občané se tak opět stávají rukojmími politického boje rozdělující naši společnost.
