Vzpomínám si na dlouhé diskuse v Branném výboru PSP ČR či na plénu poslanecké sněmovny kolem cílů a jejich harmonogramu, které mají být dosaženy v Afghánistánu. Nyní po odchodu spojeneckých vojsk z této země je zřejmé, že žádných trvalých pozitivních cílů nebylo v této zemi dosaženo. Ba právě naopak, situace se vrací vlivem Tálibanu k letům před invazí zahraničních armád.
V současném ozbrojeném konfliktu na Ukrajině po vojenské agresi Ruské federace se začíná rýsovat opět „bezvýchodná“ situace z pohledu vojenského výsledku. Ukrajině se nedostává nejen vojenské techniky a munice, ale také vojáků. Další mobilizace Ukrajinců je v nedohlednu a evropské země se sice snaží navýšit vojenskou pomoc tak, aby alespoň částečně pokryla tu scházející z USA. Ale i to je z pohledu Ukrajinců málo, a to ve srovnání s možnostmi jejich protivníka.
Nicméně je zřejmé, že cíl, kteří často opakují evropští politici, a to porážka Ruska, získání zpět Ruskem dobytých území je spíše zbožným přáním, než skutečnou realitou. Zároveň se ukazuje, že ani samy evropské země nejsou zajedno ve vojenské pomoci Ukrajině, o čemž svědčí pozice Slovenska, Rakouska a Maďarska na straně jedné či snaha francouzského prezidenta Macrona spolu s pobaltskými státy o nasazení vojsk NATO. Velkou neznámou pro budoucí vývoj pomoci Ukrajině je i budoucí zahraniční politika USA po zvolení nové hlavy státu a její administrativy.
A stále namísto diplomatického úsilí ukončit tento ozbrojený konflikt zvyšuje EU vojenskou pomoc Ukrajincům bez toho, že by dohlédla konečného cíle, kterého chce dosáhnout. Což se zajisté odrazí nejen v nadcházejících volbách do EP, ale i v každých dalších volbách v jednotlivých členských zemí. Důvodem je nejen nespokojenost občanů s nehájením jejich zájmů, ale zejména strach, který u občanů oprávněně panuje. Vždyť ohrožení jejich bezpečnosti není dobrou vizitkou evropských vlád.
Západ, zejména Evropa, dnes zůstává osamocena v přijímání ekonomických sankcí vůči RF i vojenské pomoci Ukrajině, což má za následek nejen zvýšení cen energií, dovážených surovin či polotovarů, ale také má za následek pokles životní úrovně občanů v řadě členských zemí Evropské unie. A může být i hůře. Vždyť nekonkurenceschopnost řady evropských výrobců již tluče na dveře světového obchodu.
Západu schází reálný cíl, kterého chtějí na Ukrajině dosáhnout. Říkám reálný, protože politicky ideologické proklamace ozbrojený konflikt nezastaví, tak jako je nezastaví pokračování vojenských dodávek. Přesto věřím, že nikdo z evropských politiků nechce 3. světovou válku, která by jisto jistě vznikla, pokud by vojenské jednotky oficiálně bojovaly na straně Ukrajiny proti ruským jednotkám. Toto riziko je natolik velké, že ovlivňuje rozhodnutí řady evropských politiků, a proto znemožňuje stanovit konkrétní a reálné cíle, které je schopno na Ukrajině dosáhnout.
Nakonec se musí chtě nechtě dospět k jednacímu stolu a kdo bude připraven, nebude překvapen. Když šlo diplomaticky vyřešit Jugoslávskou krizi, kde proti sobě stálo mnoho národů, mělo by podobným způsobem dojít i k řešení na Ukrajině. Chce to jen odvahu stanovit dosažitelné cíle, které by akceptovaly obě strany sporu. Zajištění míru a bezpečnosti v Evropě by mělo být hnacím motorem diplomatického úsilí všech. I když dnes se zdá, že evropští jestřábi mají stále nad holubicemi navrch.
