Je s podivem, že MO roky bagatelizuje závěry NKÚ či parlamentní kontrolu a není schopno či ochotno vytvořit nezávislý úřad pro nákup vojenské i bezpečnostní techniky. Naopak s lehkým srdcem zaplatí stamilionové pokuty Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Proto se divím, že česká pravice opět populisticky tlačí na zvyšování armádního rozpočtu. Přitom si snad umí spočítat, že 2% HDP představuje dnes 135 miliard korun. A to s ohledem na nutnost budoucího splácení státního dluhu je nereálné, nezodpovědné a velmi populistické.

Druhým problémem, který s vojenskými akvizicemi souvisí, je nedostatečné dlouhodobé plánování modernizace vojenských jednotek a provázání s reálnými finančními možnostmi. Přitom armádě schází nové schopnosti, ať již v oblasti kybernetické bezpečnosti, PRO či v oblasti přepravních kapacit. Priority armády se často mění za pochodu s ohledem na „přání“ politického vedení resortu či pod tlakem rozličných lobbistických struktur. A to prosím záměrně nehovořím o rekrutacích, o současné demografické nebo hodnostní struktuře AČR.

Zdá se, že změna v akvizičních procesech je v nedohledu, vždyť „protikorupční“ hnutí ANO 2011 ovládá rezort 8 let a nic pozitivního se za tu dobu neudálo. Zřejmě proto, že změna vyžaduje nejen odvahu, ale i dohodu mezi rezorty. Národní úřad pro vyzbrojování by totiž měl být nejen nezávislý a odborně zdatný, ale měl by být i mimorezortní. Což bude velkým oříškem pro kohokoliv, kdo se o tuto změnu konečně zasadí.