Mluvím tu o takovém zdravotním pojištění, jak bylo původně koncipováno. Ne o jeho deformované podobě, kterou přinesl v druhé polovině minulého století socialistický stát blahobytu. Stát, který svými principy ničím neomezované spotřeby přivedl na pokraj krize nejen zdravotní systém, ale i sociální a penzijní a vůbec celé veřejné finance. Na pokraj krize faktické a bohužel i krize morální.
My tu ale nemluvíme a nechceme mluvit o minulosti, ale o budoucnosti, o vizi dokonce přesahující rok 2020. Základem vize moderního a udržitelného zdravotnictví je správné pochopení oné věty: Zdraví si nekoupíš.
Pochopit tuto větu úplně špatně je snadné. Pochopit ji tak, že vrcholem civilizace a solidarity má snad být takzvané bezplatné zdravotnictví. Všichni, kdo jsme vychodili alespoň základní školu a známe zákon zachování hmoty a energie ale víme, že nic není zadarmo.
Zdánlivá správnost bezplatného zdravotnictví přináší ve skutečnosti neřešitelné dilema mezi neomezenými nároky a omezenými zdroji. Nakonec nezbývá nic jiného, než direktivně omezit nároky, což není nic jiného, než eufemismus, za kterým se skrývají limity na léky, odkládání operací, odpírání nejmodernější léčby. Už jsme to zažili. Za socialismu. Toho reálného i toho rathovského. Ne, tudy cesta k modernímu zdravotnictví rozhodně nevede. Bezplatné zdravotnictví je falešná iluze. Nebezpečná iluze. Iluze, která doslova zabíjí. Samozřejmě ty, kteří měli nejméně štěstí. Ty, kteří potřebují tu nejdražší péči. Ty, kteří mají tak málo hlasů, že nefigurují ve výpočtech manipulátorů mas.
Pokud chceme být skutečně solidární a lidští, musíme přijmout fakt, že zdravotní pojištění je pojištěním proti smůle a ne součástí sociálního systému! Primární pro fungování zdravotnictví je solidarita zdravých s nemocnými, ne bohatých s chudými. Ta druhá je vyřešena na příjmové straně: tím, že bohatí platí do systému více, než méně majetní a za děti a důchodce platí stát.
Když přijmeme fakt, že máme být solidární se svými méně šťastnými spoluobčany, máme při hledání podoby moderního zdravotnictví napůl vyhráno. Pojištění proti smůle znamená, že sanujeme ta nejvyšší rizika a rozumnou spoluúčastí bráníme zneužití systému. To je opravdová solidarita. V takzvaně bezplatném zdravotnictví nutně dochází k plošnému omezení rozsahu péče, které tvrdě dopadá na ty nejvíce nemocné. V našem systému pojištění proti smůle relativně nejvíce doplácejí ti nejzdravější. Což je možná politicky rizikové, protože zdravých je daleko víc, ale lidsky je to určitě přijatelnější.
Pokud v našem systému pojištění proti smůle dojde snad k tomu, že si někdo nebude moci dovolit ani limitovanou spoluúčast, pak to musíme řešit mimo systém zdravotního pojištění, a to sociálními dávkami. To je standardní cesta. A zde se vracím k tomu, co jsem řekla v úvodu. Vše ostatní kromě smůly umíme řešit jinak. Ale ruku na srdce. Za vším tím rozčilováním nad spoluúčastí je v daleko větším procentu případů neochota, než skutečná neschopnost platit. Rozčilení a sobectví ovšem není a nesmí být program! Pojištění proti smůle musí tedy fungovat na základě rozumné spoluúčasti. Tím se řeší ono dilema neomezených nároků a omezených zdrojů. Nikoli plošně, ale selektivně. S největším záporným dopadem na zdravé a s největším kladným dopadem na nemocné. Svým způsobem je to něco jako daň za štěstí. Kdo je zdravý, dostal něco, co si jiný nemůže koupit za žádné peníze. Zdá se snad někomu nespravedlivé, že ten první tomu druhému přispěje?
Zdaníme tedy šťastné a zdravé. Máme tím náš problém pojištění smůle vyřešen? Ještě ne úplně. Musíme také zdanit neodpovědné. Protože skutečnou smůlu nelze zaměňovat s tím, když si někdo dobrovolně ničí své zdraví. A pak zbytečně odčerpává zdroje, které by měly být určeny těm, kteří mají zdravotní problémy bez vlastního zavinění.
Systém takzvaně bezplatného zdravotnictví takové případy černých pasažérů řešit neumí. Naopak, motivuje je k tomu, aby si škodili dál. Však on se o ně pečovatelský systém postará! Zde dochází ke zjevné korupci. Protože systém se na svých černých pasažérech stává politicky závislý. V součtu může být takových neodpovědných, kteří se přesto dožadují bezplatné péče, daleko více, než skutečně potřebných. Je snadné uhodnout, na čí stranu se přidá populistický politik,že…?
Naše pojištění proti smůle se s černými pasažéry vypořádat umí. A především musí. Smůla je otázkou náhody a zákona velkých čísel. Nevíme sice koho postihne, ale víme, že ve svém součtu má omezený dosah a umíme se s ní proto vhodným nastavením výše pojistky vypořádat. To je princip pojištění.
Ale neodpovědné chování, to je něco jiného. Lidé se samozřejmě chovají daleko neodpovědněji, pokud je za to nečeká žádná sankce. Proti rozsahu neodpovědnosti, která je generována samotným systémem, se nelze rozumně pojistit. Nároky lidské neodpovědnosti jsou vskutku neomezené.
Musíme tedy zdanit neodpovědnost. Jestliže platí, že zdraví si nekoupíš, pak z toho také plyne, že nemůžeš po ostatních chtít, aby ti zpět kupovali zdraví, které jsi si sám zničil. Nyní máme naše dilema uspokojivě vyřešené. Říkám uspokojivě, ne dokonale. Protože stále jde o osudové dilema, které nemá absolutní řešení.
Pojištění proti smůle v rámci regulací a zdanění neodpovědnosti odbourává nárůst nároků v oblasti banální a zbytečné péče. Tím dosáhneme rozumného, přirozeného a solidárního omezení nároků. Bohužel, věta, že zdraví si nekoupíš nemá omezený dosah. Mezi námi žijí lidé, kteří měli tolik smůly, že hranice finanční náročnosti péče, která jim vrátí zdraví, lze obtížně vůbec zahlédnout. Pokrok lékařské vědy, za který děkujeme, nás zároveň staví před obtížnou morální volbu. Dává nám do rukou možnosti léčit i dříve neléčitelné. Ale za obrovských nákladů. Při omezenosti našich zdrojů to znamená, že tyto prostředky budou chybět na léčbu někoho jiného. Či několika jiných.
Z tohoto dilematu už neutečeme. Vždy tu budou omezené zdroje a svým způsobem neomezené nároky. Dovedeno do důsledků musí zdravotní systém volit mezi tím, zda za cenu deseti milionů zachránit jeden život, nebo deset. Toto je skutečný problém. To je vážná věc k úvaze. A proto bychom neměli váhat s tím, co je nesporné a poměrně jednoduché, i když politicky nepopulární. Omezme všechny nároky, které nejsou skutečně nezbytné a ušetřme tak maximum našich omezených prostředků pro ty nejpotřebnější. To je vize moderního a skutečně solidárního zdravotnictví.
Lidé budou vždy umírat na nemoci a úrazy, které nebudeme umět léčit a napravovat. A vždy se budeme muset rozhodovat, kdy je racionální – a tedy i mravně únosné – někomu pomoci a když už to prostě bohužel neumíme. V tom druhém případě se budeme cítit mizerně. Jako lékař na bitevním poli, který ví, že nemůže pomoci všem a tak pomáhá těm, u kterých má alespoň nějakou šanci. Ale necítili bychom se ještě daleko mizerněji, kdybychom plýtvali prostředky na simulanty a samopoškozovatele? I když je to drsná metafora, je to přesný obrázek toho, co způsobuje takzvaně bezplatné zdravotnictví.
Bezplatné zdravotnictví počítá s většinovým sobectvím a neodpovědností. My naši vizi naopak stavíme na solidaritě zdravých s nemocnými a na osobní odpovědnosti. Lidé musí mít možnost zvolit si z nabídky zdravotní péče tu, která jim nejvíce vyhovuje. Musí vědět, že získají bonus za odpovědnost a malus za neodpovědnost. A samozřejmě si musí být jistí, že když budou mít opravdovou smůlu, systém je nastaven tak, že pro ně právě v té chvíli udělá maximum. Ne, když budou mít rýmu, nebo si vyvrtnou kotník. Ale když je stihne nedejbože rakovina, nebo si zlomí páteř.
Zdraví si nekoupíš a smůla je prostě smůla. Jistě, těch, kteří mají v zásadě štěstí, je mnohonásobně víc. Ale na druhé straně, smůlu může mít každý. I zastánce socialistického zdravotnictví. To pak má ovšem smůlu dvojnásobnou. Naše vize je jiná. Je solidární, počítá s neštěstím jedince, ne se štěstím mas. Naše VIZE 2020 vychází z toho, že zdraví je to nejcennější, co člověk má. A že v žádném případě není zadarmo.
