Málokdy si uvědomujeme, že nějaký moment, který zrovna prožíváme, je definující pro náš život. Že takové bude 11. září ale došlo poměrně dost lidem dost brzy. My byli na dovolené a když se to rodiče dozvěděli, jeli jsme do místní prodejny elektroniky koukat na televizi. Nikdy nezapomenu na ty záběry bortící se jedné či druhé věže na něčem, co bylo v očích téměř desetileté holky minimálně stovka televizí.
Svět se nemění před našima očima, mění se nám za zády. Ale opět, výjimka, tohle před našima očima bylo. Sledovali jsme vypuknutí konfliktu, jehož následky si neseme dodnes, a jako kdybychom neodešli poučeni. Třeba o tom, co všechno dokáže nenávist, nespokojenost, radikalizace napáchat. Nebo o tom, že aplikace kolektivní viny ještě nikdy nepřinesla nic dobrého.
Philip Zimbardo píše o tom, že lidé jsou ve své podstatě dobří, jen je hodně ovlivňuje jejich okolí, jejich minulost. Vychází mi z toho, že když budeme pomáhat ostatním, nastavovat systém ochrany lidí v situacích, kdy ochranu a pomoc potřebují, mohli bychom si prostě jen žít líp. A třeba se z té minulosti konečně někdy doopravdy poučit.
Fotka One World Trade Center z 11.9.2016 kdy jsem se úplnou náhodou ocitla na pietním aktu k 15 letům od události. Od té doby o tom ve vzácných volných chvílích hodně čtu - podle rady Philipa Zimbarda obyčejné příběhy obyčejných hrdinů. Málokdy mají šťastný konec.