Já jsem poslankyní přesně 464 dnů, to jsem musela přepsat, protože jsem myslela, že budu mluvit až zítra, takže tady mám 465, no nevadí. Nicméně je to 464 dnů stejně jako někteří další nováčci tady. A za tu dobu jsme tady opakovaně čelili pochybnostem opozice a demonstraci těchto pochybností. V rámci mimořádných schůzí jsme tu slýchávali, kdo má mít jaké schopnosti k tomu, aby vedl tuhle zemi i jak by její vedení mělo či nemělo vypadat. A já jenom dodávám, že já osobně to považuji za naprosto legitimní a vyjadřuji se k tomu poprvé. Mám totiž po té době, kterou jsem tu zatím strávila, a musím říct, že jsem ji poctivě věnovala práci, pocit, že je potřeba, aby tady zaznělo hned několik věcí.
První z nich - a slibuji, že budu stručná, a ta nejdůležitější za mě je ta, že my, kteří tady společně sedíme, můžeme ze svých pozic ovlivnit, jak naše země vypadá. Je naprosto iluzorní tvrdit, že opozice nic nezmůže. A já doufám, že si to opravdu všichni uvědomujeme. Příkladem budiž agenda, které se já osobně věnuji, tedy celospolečenský problém domácího násilí. Musím tedy vyzdvihnout opoziční kolegyni Táňu Malou, která založila podvýbor pro problematiku domácího a sexuálního násilí. Ano, je pravda, že my v tom podvýboru spolu často nesouhlasíme. Často dlouho diskutujeme a určitě máme trochu jinou představu o finálním řešení problémů, případně o jejich rychlosti, které k tomu podvýboru k řešení náleží. Ale tvrdit, že se nic neděje a nic se nemění, to by byla rozhodně lež.
Když se podíváte hlouběji do toho problému, je skutečně úžasné, že to vypadá, že se prosadí jednotná definice domácího násilí do občanského zákoníku. A on to nebude jenom signál, že na tom problému, který se podle různých průzkumů a analýz může týkat až pětiny Čechů, vládě, lidem, kteří tuto zemi řídí a opět já do toho zahrnují i nás, poslankyně a poslance, že tedy na tom problému záleží. Bude to taky jasná zpráva o tom, co domácí násilí je, že to nejsou pouze případy, kdy jednomu z domácnosti teče krev. Jsou to taky případy, kdy jeden z partnerů tomu druhému bere peníze, kdy ho psychicky týrá, kdy pod pohrůžkou vyžaduje sex či využívá společné děti k tomu, aby druhého vydíral. Týkat se to může jak žen, tak mužů, seniorů a dětí. Za mě osobně je to obrovský posun v této problematice, ale uvědomuji si, že jenom definice a jenom jeden zákon nestačí a stačit nebude.
Mám takovou mapu, která znázorňuje s čím vším se tu skutečná oběť domácího násilí musí potýkat. Pokud to stát zvládne, stane se přeživší mnohdy i hrdinou, který o svém zážitku dál mluví a pomáhá tím i dalším.
Náš systém je zatím poměrně nepřátelský a obětem nepomáhá, často mají pocit, že je až zneužije. Zjistí od nich všechny informace, kdo co komu dělal, kdo co komu říkal, jak se u toho tvářil. Zjišťují, co jsou zač a přitom zároveň zvažují, co mají na sobě a zda vypadají inteligentně, jako kdyby inteligence souvisela s tím, zda můžete nebo nemůžete být obětí domácího násilí. Tímto procesem si každý přeživší musí projít, ale není příliš přátelský a spousta z těch malých věcí, spousta z těch malých problémů, které vidíme, se dá v tomto procesu upravit. I na tom se chystáme pracovat a já necítím ani od jednoho z dotčených ministrů, že by jim na tom nezáleželo. A to je právě to, co je pro mě rozhodující a proč důvěru této vládě, pro důvěru nejenom hlasuji, ale tentokrát tady pro ni i mluvím.
Na lidech jim záleží. Ta snaha, jak vyřešit neřešitelnou rovnici, když svobodu prostě neprodáte za levnější plyn a další generaci nenecháte zadlužený stát, je obrovská. Tuto snahu, tuto vůli pomoci ale komplikuje to, že se zatím ve státním aparátu nepracuje s propojenými registry, s propojenými daty o lidech v této zemi. A já si tady nebudu rejpat, kdo tady byl minulých osm let u vlády.
Dalším příkladem budiž to, že se Ministerstvo práce a sociálních věcí nevykašlalo na rodiče předčasně narozených dětí. Ti díky novele zákona, který jsme tu schválili už v červnu, mají nárok na příspěvek na dopravu, takže životní situace, kdy dojíždíte za svým miminkem na neonatologii často, ne-li denně, do vzdálené nemocnice se aktivně řeší. Že je to málo peněz? Že se to neděje? Pokud si to někdo myslí, pojďme to vylepšit. Ty dveře na Ministerstvu práce a sociálních věcí byly pro mě už před třinácti měsíci, kdy jsem tam kvůli tomu poprvé byla, otevřené, a to nejsem poslankyně ze stejné strany, jako je pan ministr Jurečka.
Co tím teď chci říct? My všichni tady máme obrovské možnosti, jak ovlivňovat naši zemi a to, jak vypadá. Nejsem vždy přesvědčena o tom, že je všichni tady využíváme. Často mám pocit, že problémy se tady jen předkládají a hází přes pultík na odpovědné lidi. V televizi se dohadujeme jako šílení a opět, funguje to jako prostor, kde se předhazují problémy k řešení místo toho, aby se ta řešení nabízela. A stejně to nakonec skončí prostým porovnáváním toho, co kdo kdy kde udělal a pokazil.
A přitom, jak jsem říkala na začátku, my už jsme tady pro mě téměř neuvěřitelných 464 dnů, kdy místo hořekování, kňučení a vzájemného obviňování můžeme pro lidi skutečně něco dělat. Já se snažím velmi nejen v rámci problematiky domácího násilí, nejen s předčasně narozenými dětmi, ale také pohnout se zákony, které mohou pomoci naší předlužené společnosti. I tady vidím vůli spolupracovat z opozičních lavic, zdravím pana kolegu Nachera, prostřednictvím pana předsedajícího.
Podporu u ministrů, kterých se tato agenda týká, cítím. Témata máme společná i s některými opozičními poslanci, to už jsem říkala. Tak tedy pojďme spolupracovat.
Moc děkuji za pozornost.
