Letošní čtyři zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy (PS RE) se totiž uskutečnila v lednu, dubnu, na konci června a nyní na přelomu září a října. Takže zima, jaro, léto a podzim – čtvero ročních období ve Štrasburku v Paláci Evropy.

Poslední letošní zasedání PS RE doprovázelo několik specifik. Tím prvním bylo to, že se nezúčastnili delegáti za Poslaneckou sněmovnu a to z důvodu dosti zřejmého. Doprovodila nás pouze jejich nová tajemnice, aby se seznámila s místem a procedurami. Příjezd do hotelu byl neplánovaně zpestřen židovskou svatbou a pracovní program byl hned v neděli zahájen brífinkem na naší misi při Radě Evropy. Jinak je ve Štrasburku, ale i kdekoli jinde ve Francii, v neděli ticho a smutno. Prakticky veškeré služby včetně těch gastronomických jsou omezeny. Ve všední dny se to pak obdobně nepříjemně dotýká odpoledního provozu. Ale i toho se u nás možná brzy dočkáme. Při plném nasazení stálých delegátů i jejich zástupců za Senát jsme místo sedmi hlasy disponovali na tomto jednání pouze čtyřmi.

Hned první den zasedání byla poprvé udělena Cena Václava Havla. Vedle naší delegace a zástupců diplomatického sboru se za ČR zúčastnili za Nadaci Charty 77 František Janouch s manželkou a za Knihovnu Václava Havla Martin Palouš. Ze setkání s profesorem Janouchem jsem měl velikou radost – před rokem jsme totiž spolu absolvovali protijaderný summit v Kazachstánu a navštívili vojenský jaderný polygon v Semipalatinsku. Dle očekávání získal první cenu Václava Havla běloruský disident Ales Bjaljacki (za obranu lidských práv byl Lukašenkovým režimem na čtyři roky uvězněn), převzala ji za něho jeho žena. Na začátku ceremoniálu byl v hlavním sále Paláce Evropy, tzv. „Hemicyklu“ promítnut krátký dokument z vystoupení Václava Havla před PS RE v květnu 1990. Tehdy prohlásil: „Bez snění o lepší Evropě nikdy lepší Evropu nevybudujeme“. Závěr jeho tehdejšího vystoupení zvedl členy národních delegací ze židlí a aplaudovali mu vestoje. Stejně tak učinili i nyní po vyhlášení výsledků. Dalšími adepty na cenu Václava Havla byla Asociace mladých právníků Gruzie a čínská Síť obrany práv. Bez zajímavosti není, že některé oficiální čínské kruhy a představitelé lobovali za neudělení ceny čínskému kandidátovi – takový zvláštní antilobing v praxi.

Zbytek týdne probíhal již v podstatě standardně a nebýt naprosto chaotického a neprůkazného hlasování aklamací druhý den jednání (bez skrutátorů a bez ověření oprávnění k hlasování), bylo by toto zasedání PS RE v podstatě jedním z relativně nejklidnějších. Exponovanější a sledovanější bylo pouze úterní vystoupení předsedy Státní dumy Ruské federace Sergeje Naryškina a především pak pro mě středeční vystoupení prezidenta Arménie Serzha Sargsyana.

Na vystoupení Sergeje Naryškina se zaplnil celý jednací sál včetně galerií pro veřejnost. Úvod svého projevu pronesl ve francouzštině, zbytek pak v ruštině. Prezentoval zde Ruskou federaci (RF) jako jednoho z hlavních strážců a nositelů lidských práv, opakovaně zmínil nacismus, o stalinismu ale nepadlo ani slovo. Na dotaz ohledně vlivu RF na země Východního partnerství (Arménii, Ázerbajdžán, Bělorusko, Gruzii, Moldávii, Ukrajinu), které se snaží integrovat do evropských struktur, reagoval tím, že Rusko pojí s těmito zeměmi dlouholetá a hluboká vojenská, politická, ekonomická a humanitární spolupráce a že je na rozhodnutí těchto zemí, kam se přikloní. V případě Ukrajiny, se kterou by měla EU uzavřít na listopadovém summitu ve Viljnusu tzv. Asociační dohodu poznamenal, že Ukrajinci jsou jejich bratři po krvi i ve víře. Není žádným tajemstvím, že se Moskva snaží bránit příklonu svých dřívějších vazalů, kteří se osamostatnili a nejsou součástí Ruské federace, ke strukturám EU. Část svého projevu věnoval i situaci v Sýrii, kterou jsme se pak zabývali v samostatném bodu ve čtvrtek.

Středeční vystoupení Serzha Sargsyana již takový zájem nevyvolalo. Pro mne mělo ale větší význam proto, že před pár dny se delegace našeho výboru vrátila z jednání v Jerevanu, kde jedním z hlavních témat jednání bylo rozhodnutí arménského prezidenta přistoupit k tzv. Celní unii s Ruskou federací, což deklarovali společným prohlášením dne 3. září jak Serzh Sargsyan, tak Vladimír Putin. Jeden z programů sousedství EU tzv. Východní partnerství tak dostal vážnou trhlinu a do listopadového summitu ve Viljnusu a během něho se ještě dočkáme možná dalších překvapení. Arménský prezident ve svém vystoupení zmínil nedobré vztahy s Ázerbajdžánem a Tureckem, opakovaně se vracel k tématu Náhorního Karabachu a osmanské genocidy na arménském obyvatelstvu na počátku minulého století. Taktéž první dotaz na něho se týkal Východního partnerství a co si od toho Arménie slibuje, když koketuje jak s EU, tak i s RF. Sargsyan, stejně jako jeho někteří spolupracovníci při našich nedávných jednáních v Jerevanu, tvrdošíjně zdůrazňoval, že oni jsou připraveni a chtějí ve Viljnusu Asociační dohodu s EU podepsat. Stále tak nerespektují jednoznačné stanovisko Evropské komise (osobně prezentované v Jerevanu českým komisařem Štefanem Füle), že za situace námluv s RF o přistoupení k Celní unii nelze Asociační dohodu v připravené podobě, tj. včetně Dohody o volném obchodu, rozhodně uzavřít. Z jeho výroků šlo tak trochu dovodit, že vztahy s EU jsou pro něj jen určitým politickým doplňkem vztahů s Moskvou. V otázce Náhorního Karabachu koketoval jak s myšlenkou jeho samostatnosti, tak s variantou připojení k Arménii. Vždy ale zdůraznil, že Arménie chce tento problém řešit mírovou cestou vzájemných ústupků, zatímco Ázerbajdžán prosazuje vojenské řešení. Faktem ale je, že je to právě Arménie, která vojensky obsadila dosti značnou část území Ázerbajdžánu. Opakovaně zdůraznil potřebu zachování územní celistvosti, neuvedl ale již, zda se to týká jen Arménie, nebo to přiznává i Ázerbajdžánu. K tomu ostatně směřoval i jeden z dotazů, další pak k prezidentovým údajným milionovým dluhům z kasina (je jich celá třída podél cesty z letiště do centra Jerevanu a slouží především k praní peněz). Potlesk ho nevítal ani při příchodu, ani při odchodu a myslím, že některé reakce a dotazy členů PS RE byly pro něho docela studenou sprchou. Pro mne to bylo především završení setkání s nejvyššími ústavními činiteli Arménie. V Jerevanu to byl předseda jejich jednokomorového parlamentu (Národního shromáždění) a premiér, tady ve Štrasburku pak prezident.

Ale Sargsyan nebyl jediným prezidentem, který na tomto zasedání PS RE vystoupil. Ve čtvrtek jej v Hemicyklu vystřídal srbský prezident Tomislav Nikolič, což samozřejmě bylo středem zájmu především zemí západního Balkánu. Tím spíše, že den před tím jsme projednávali a přijímali rezoluci k Bosně a Hercegovině, kde tím hlavním tématem byl její nevyhovující ústavní pořádek a diskriminace neetnických Bosňanů v jejich volebních právech.

Ve čtvrtek jsme pak navštívili Evropský soud pro lidská práva a seznámili se jak s chodem této instituce, tak s řízeními vedenými proti České republice. Dle monitoringu projednaném taktéž v PS RE vynesl za loňský rok 2012 tento soud 1.678 rozsudků, z nichž 15 se týkalo České republiky. K 31. prosinci 2012 leželo na soudu celkem 128.100 nevyřízených žádostí, přičemž 961 z nich se týkalo ČR. Evergreenem jsou stížnosti na diskriminaci Romů (ve vzdělávání, v přístupu na trh práce, v bydlení apod.). Dokonce je nám doporučováno, abychom vytvářeli podmínky pro používání romštiny ve veřejném životě. Novým aktuálním tématem je pak nespokojenost určité skupiny našich žen s překážkami spojenými s porody mimo specializovaná zdravotnická zařízení. Během podzimního zasedání PS RE jsme zvolili i zástupce (v tomto případě spíše zástupkyni) Rumunska do Evropského soudu pro lidská práva, která se tak zařadila mezi 47 národních zástupců tohoto soudního orgánu Rady Evropy.

Další zasedání PS RE se uskuteční až na konci ledna, doufejme, že se do té doby nová Poslanecká sněmovna dohodne na všem potřebném a že budeme zastupovat ČR opět v plné sestavě. I když mám stále na RE kritický pohled, mj. jiné i proto, že neefektivně dubluje některé činnosti a úkoly EU, je pro mne konfrontace jednání PS RE s činností našeho Výboru pro záležitosti EU a kontakt s dalšími institucemi ve Štrasburku podnětný. Taktéž existence platformy, na které jsou hlavním tématem lidská práva, je určitě potřebná. Možná má ale větší efekt to, co probíhá spontánně v kuloárech a za zdmi Paláce Evropy v jeho bezprostředním okolí než to, co probíhá při oficiálních jednáních. Co ale nikdy neskousnu, je zcela zbytečný a enormně nákladný každoměsíční  čtyřdenní cirkus Evropského parlamentu ve Štrasburku. 27 členských států kritizuje toto neefektivní přesouvání jednání z Bruselu, pouze jedna země toto hájí – která asi? A jelikož je v tomto případě nutný jednomyslný souhlas, budou dál peníze evropských daňových poplatníků takto neefektivně vynakládány. Jak dlouho je to ale ještě bude bavit?

Miroslav Krejča

říjen 2013