Nebýt podnikatele a mecenáše Jana Světlíka, byla by z bývalého plynojemu jenom hromada šrotu. Díky němu je tu ale víceúčelová hala Gong a opět díky jemu (a dalším) se z bývalé zdevastované průmyslové zóny stává území, které je označováno jako „Nová oblast Vítkovice“, prostor pro důstojný a plnohodnotný občanský život. Paušalizování a označení živnostníků v těchto kulisách za parazity považuji za nebetyčnou drzost a nehoráznost. Ano, jsou tu disproporce – ovšem v rámci zákonných podmínek, o kterých je potřeba vést diskuzi a plynule je korigovat. Dobrých a poctivých podnikatelů a OSVČ je mnoho a jsou krví ekonomiky každé společnosti. Ano, najdou se mezi nimi nepoctiví jedinci, ale ti jsou i mezi zaměstnanci a taktéž mezi politiky. Jedno staré přísloví praví, že než začnu kritizovat ty druhé, mám si udělat pořádek doma. A to platí i o členech a sympatizantech sociální demokracie, z nichž někteří byli a jsou též spojeni s celou řadou korupčních, daňových či dokonce trestních afér. Nejsem rozhodně členem fan-klubu Petra Nečase, ani Martina Kuby či kohokoli ze současné vlády a vládní koalice, ale s jejich ohrazením se proti některým výrokům, které na sjezdu ČSSD zazněly, musím beze zbytku souhlasit. Dodatečná omluva autora nešťastných výroků a distancování se ostatních s výmluvou na zkreslování výroků už toho moc nezachrání. Byl snad někdo, kdo netleskal?
Další výroky sice již tak neurážely, přesto budí zamyšlení. Zvýšení minimální mzdy by určitě bylo dobrou cestou jak zlepšit sociální podmínky značné části společnosti a trochu rozpohybovat spotřebu a obchod. Každý, kdo je v zaměstnaneckém či podobném poměru by samozřejmě uvítal garantovaný nárůst svých příjmů. Protože jakmile pohnu se spodní příjmovou hranicí, musím upravit i ty vyšší – nelze zrušit hierarchii pracovních pozic a jim odpovídající ohodnocení. Takže každá změna minimální mzdy znamená i zásah do všech ostatních mzdových hladin a tarifů. A samozřejmě se to promítne i do všech sociálních a podobných dávek, které taktéž mají a musí mít vazbu na příjmy ekonomicky aktivních osob. Jakékoli zvýšení příjmu jedince, resp. jedinců, znamená proto zvýšení výdajů zaměstnavatelů a tudíž i státu. Máme ale na to?
Určitě to jde, ale ne bez zvýšení výkonnosti naší ekonomiky a skutečné restrukturalizace veřejné správy. A té nedosáhneme bez pomoci a spoluúčasti právě podnikatelů a jejich zaměstnanců. Stát jako zaměstnavatel dlouhodobě selhává, takže je to především na privátním sektoru, do kterého si ale někteří z vystupujících na sjezdu za aplausu ostatních s takovou chutí kopli. Po podnikatelích budeme vyžadovat vyšší podnikové daně a tím snížíme objem využitelného zisku, ze kterého dále ukrojíme více na mzdy a samozřejmě tím i na odvody zaměstnanců. To, že se pak výrazně omezí prostor na rozvoj firem a reinvestice, či dokonce tzv. „nula od nuly pojde“, bude mít za následek možná omezení či ukončení některých podnikatelských aktivit, případně odchod některých firem do jiných částí Evropy, či dokonce mimo ni – obojí je spojeno se ztrátou pracovních míst, snížením příjmu státního rozpočtu a naopak a nárůstem nároků na státní rozpočet. Takže nejprve snižme byrokratickou zátěž a odstraňme bariéry pro podnikání jak pro velké firmy, tak pro živnostníky, zvyšme s jejich podporou výkonnost celé naší ekonomiky a pak můžeme činit to další. V důsledku reformy veřejné správy odchází z tohoto sektoru řada osob. Kde ale najdou uplatnění? V privátním podnikatelském sektoru, do kterého tak kopeme a na který pliveme?
Další otázky budí výroky o zvyšování daňové zátěže fyzických osob. Je to logické, když chci více a více přerozdělovat a rozdávat a nechci se přitom zadlužovat, musím vybrat více na daních. Takže jsou tady vyšší příjmové skupiny, které víc zdaníme, protože se ke svým příjmům určitě nedostali a nedostávají tak, že víc pracují, víc riskují, víc obětovávají své osobní zájmy a víc zanedbávají své rodiny. Určitě se ke svým vyšším příjmům dostávají tak, že kradou, šidí, podvádějí a je proto logické jim to zatrhnout! Třeba tím, že aniž by za to cokoli od státu dostávali navíc, zvýšíme jim daňové odvody. Ať nemusíme třeba sahat na sociální požitky některých našich spoluobčanů, pro které je práce vulgárním pojmem.
Státní kasu můžeme ale plnit i z jiných zdrojů. Proč jsme doposud nic neudělali s nemravnými manažerskými prebendami a zlatými padáky ve státních a polostátních firmách? Není to proto, že jsou odkladištěm vysloužilých politiků? Proč je nám v podstatě jedno, jak tyto státní a polostátní firmy hospodaří a jaký tedy má z nich stát užitek? Ale to bychom mohli pokračovat do aleluja. „Černého Petra“ drží spíš v ruce vláda a vládní koalice. Ale i opoziční strana, nejsilněji zastoupená v obou komorách Parlamentu, by toto mohla na svém sjezdu zmínit a nastínit řešení. Že by jim v tom bránila obava z toho, nerozhněvat si potenciální sponzory blížících se volebních kampaní? Kdo ví?
Socialisté si na svém sjezdu vybrali nové, nebo spíš staronové, vedení. Osobně je mi líto, že již v něm nebude kolega senátor Jiří Dienstbier. Viděl jsem v něm a vidím určitou záruku otevřenosti sociální demokracie a širšího rozkročení v tom pomyslném středolevém politickém prostoru. Taktéž změna postoje vůči SPOZ během několika málo dní je poněkud zvláštní, že by tak zapůsobilo charisma nového pana prezidenta? Nejde o to, zda spolupracovat, či nikoli. Jde o určitou konzistentnost v oficiálně sdělovaných postojích.
Tak jsem si poplakal a jede se dál. Vstříc světlým zítřkům a čtvero volbám v příštím roce. Byl jsem a stále v podstatě jsem spjat řadou vazeb s ĆSSD, o to víc je mi líto, že se neubírá jednoznačně cestou vpřed, ale vrací se možná tak trochu k tomu, co tu kdysi již bylo. Od strany, která má tak silné pozice na komunální, regionální i celostátní politické scéně jsem očekával něco víc a něco jiného.
Miroslav Krejča
březen 2013