Vybavuji si svoji vlastní situaci v roce 2008, kdy jsem byl některými z bývalých kolegyň a kolegů ze sociální demokracie (tehdy ještě jako člen této strany) vyzýván, abych se po zvolení senátorem vzdal své funkce rektora vysoké školy. Odmítl jsem to tehdy s tím, že zkusím, zda se dají tyto dvě funkce skloubit. Pro ně to byl ale impulz k tomu, aby zinscenovali mé odvolání, které soud po třech letech otálení vyhodnotil jako nezákonné a virtuálně mě tak vrátil na pár dní do původní funkce. A titíž lidé a jejich parťáci nyní trapně obhajují své dvě a více židlí, na kterých sedí a chtějí zůstat sedět. Ono skutečně dělat naplno a poctivě více profesí nelze. A politika je také profesí, sice specifickou, ale nikterak méně náročnou (pokud ji chcete dělat skutečně zodpovědně).

Určitě je dobré propojení zákonodárce (poslance, senátora) s funkcí neuvolněného zastupitele na obci či na kraji. Umožňuje mu to lépe vnímat a chápat problémy, se kterými se samosprávy na různých úrovních potýkají. Kombinovat ale funkci zákonodárce s některou z uvolněných funkcí v samosprávě (a je jedno, jestli je to přímo hejtman, primátor či starosta, nebo jejich uvolnění zástupci či členové rady) je skutečně možné jedině za předpokladu, že budete něco šidit nebo necháte za sebe pracovat druhé. Obojí je špatně. Tento nešvar je již dlouho trnem v oku mnohých. Padla řada návrhů, žádný z nich se ale nerealizoval. Jedno řešení by tu ale bylo a to prostřednictvím zapojení občanské společnosti, prostě takové trochu napůl využití principu přímé demokracie, po které třeba tak volá Tomio Okamura.

Je-li někdo uvolněným zastupitelem na obci či na kraji, nedávejme mu svůj hlas při jeho kandidatuře do některého dalšího orgánu (obecní či krajské zastupitelstvo, Poslanecká sněmovna, Senát), pokud nepřijme veřejný závazek (ne pouze vágní slib rodné straně), že nebude v případě zvolení zastávat více jak jednu uvolněnou veřejnou funkci (za tu je samozřejmě nutné beze zbytku vedle uvolněných funkcí na obci a na kraji považovat i funkci poslance či senátora). Někdy to lze individuálně nedáním hlasu konkrétní osobě (obecní zastupitelstvo, Senát), jindy musíme ale hodit do koše kandidátku celé strany (krajské zastupitelstvo, Poslanecká sněmovna).

Pokud zákonodárce (poslanec či senátor) kandiduje během svého mandátu do obecního či krajského zastupitelstva, požadujme po něm, aby taktéž přijal veřejný závazek (opět ne pouze vágní slib rodné straně), že nebude v případě zvolení zastávat žádnou další uvolněnou veřejnou funkci v samosprávě (pakliže by se ovšem nevzdal své současné funkce poslance či senátora). A jestli toto neučiní, nedejme mu hlas v komunálních volbách, nedejme hlas kandidátce jeho strany ve volbách krajských.

A co v případě ministrů, kteří jsou současně zákonodárci a sedí také na vícero židlích? Tam je situace trochu komplikovanější, protože si lze těžko představit jakoukoli vládu, do které by nebyli nominováni též někteří zákonodárci. A zároveň i jednodušší, protože v případě souběhu těchto funkcí pobírají plat pouze za ministerský post. Ale i zde je možné řešení, aniž by bylo nutné vymýšlet jakékoli krkolomné legislativní opatření, včetně jakýchsi klouzavých mandátů. Každý z poslanců či senátorů, kterému je nabídnut ministerský post má přece možnost se svobodně rozhodnout, co je jeho prioritou a musí tedy i nést případné negativní následky tohoto rozhodnutí. Zde by ale měly svoji určitou kompenzační roli sehrát strany, které by příslušného zákonodárce, který se vzdá své funkce a řádně dokončí svoji ministerskou misi až do konce funkčního období vlády, nominovaly do nejbližších parlamentních voleb. Pokud ale ministr svůj mandát nedokončí a je vystřídán v průběhu svého funkčního období, musí přece nějak zaplatit za to, že se neosvědčil. Takže v tom případě by měl smůlu. Ale tak to v životě běžně chodí a proč by zrovna zákonodárce měl být v tom nějak zvýhodňován oproti ostatním?

Pokud bychom ale chtěli být opravdu zásadoví, asi by nebylo dobré tento problém redukovat pouze na výše zmíněné okruhy osob. Co třeba souběh zaměstnání ve veřejném sektoru (zdravotnictví, školství, veřejná správa) s funkcí poslance či senátora? Pokud příslušný pracovník má se zaměstnavatelem sjednán pracovní poměr na plný úvazek, nemůže se přece zodpovědně věnovat funkci, do které byl zvolen (a naopak). Takže co s tím? Privátní sektor by si s tím nějak poradil, ale dokáže a chce se s tím vyrovnat ten veřejný? Takže jakým metrem komu vlastně měříme?

Pokud bychom se drželi určitých zásad, určitě by to během několika málo let přineslo své ovoce. Kapři si ale rybník nevypustí, takže nečekejme od zákonodárců, od poslanců a senátorů, od Poslanecké sněmovny či Senátu, že se to dobrovolně odhodlají řešit nějak legislativně. Musí je k tomu přimět občané. Třeba tím, že si sami skrze své hlasy ve volbách ohlídají kumulaci veřejných funkcí či jejich souběh s jinými aktivitami.

Miroslav Krejča

12. února 2014