Konečně se pro exministra školství Eduarda Zemana našlo uplatnění. Jako ministr zas tak špatný nebyl a napáchal asi nejméně škod ze všech polistopadových ministryň a ministrů školství. Takže proti němu v podstatě nic nemám. Co je ale totálně padlé na hlavu, je vůbec zřízení takovéto funkce.
Jestli má ministerstvo školství a ministr, který tento rezort řídí vizi, že právě školní ombudsman napraví všechny škody, které jsme na našem kdysi funkčním a kvalitním školství za čtvrt století experimentů napáchali, tak to nás nečeká moc perspektivní budoucnost. Neschopnost a nekoncepčnost nelze zakrýt nějakým „utěšovatelem“a “chlácholitelem“. Školství potřebuje jasnou koncepci, zdravou míru regulace, dostatečné kompetence ředitelů škol a společenské klima, které vrátí učitelské profesi dostatečnou vážnost, a samozřejmě kvalitní a rozumné učitele. Ombudsman to rozhodně nespasí, obávám se, že současný marasmus ve školství se tím ještě prohloubí. Škola a vše, co se v ní děje, má a musí mít přece jasná pravidla daná zákony, vyhláškami a školními řády. Několik desítek let jsem strávil ve středním odborném a vysokém školství v různých funkcích. Velmi si vážím všech, kteří učitelskou profesi vykonávají i za současných podmínek a zároveň je mi jich tak trochu líto, protože jim ti, co by jim měli pomáhat, spíše škodí.
Možná má ale zřízení funkce školního ombudsmana jiný skrytý význam. Vstupem služebního zákona v účinnost se ztíží (doufejme) dosazovaní kamarádů, známých a partajníků do některých funkcí ve státní správě. Funkce ombudsmana se to ale týkat nebude, takže můžeme pro všechny „zasloužilé“ a “potřebné“ zřizovat další a další ombudsmany. Takže je to možná takový zkušební pokus, jestli to veřejnost spolkne. Na všechny nefungující instituce a úřady dosadíme ombudsmany, a bude vymalováno. Nakonec by se třeba hodil i na urovnávání sporů a hádek v rodinách a ušetříme tak za rozvodové soudy. Takže ombudsman do každé rodiny.