Téměř permanentně probíhá celá řada jednání na všech možných úrovních, byla podepsána politická část Asociační dohody mezi EU a Ukrajinou, postupně dochází ke stabilizaci ukrajinské společnosti a její veřejné správy, ale ani Vladimír Putin nezahálí. Přesto se pokusím popsat situaci na Ukrajině, jak ji vidím já, s co nejvyšší mírou objektivity a střízlivé predikce.

Krym se v roce 1954, kdy v Kremlu vládl Nikita Chruščov, stal nedílnou součástí Ukrajiny. V roce 1995 se objevily snahy o oddělení Krymu, tehdy měl poloostrov dokonce téměř rok svého „vlastního“ prezidenta, který se právě teď znovu objevil na scéně. Státní duma ratifikovala krymsko-ruskou dohodu o připojení Krymu k Ruské federaci. Obdobně k tomu přistoupila s patřičnou pompézností horní komora ruského parlamentu a prezident Vladimír Putin si tak mohl vychutnat podpis této smlouvy. A to na základě referenda, které bylo a je v rozporu s ukrajinskou ústavou, stejně tak jako i mezinárodním právem. Na základě referenda, které umožnilo dát hlas pouze pro odtržení, nikoli proti němu (rozdíl mezi oběma otázkami referenda byl pouze v rychlosti a formě připojení Krymu k Rusku). Na základě referenda, kterého se v některých místech a oblastech Krymu zúčastnilo více jak 100% reálně existujících oprávněných osob (tím byl trumfnut i severokorejský diktátor Kim). Nicméně nelze ani přehlížet fakt, že tento krok uvítalo velké množství obyvatel poloostrova. Kolik takových je ale ve skutečnosti a kam se najednou poděly statisíce krymských Tatarů, kteří rozhodně nemilují Rusko, toť otázka. Takže fraška v přímém přenosu, a bohužel též za účasti některých našich poslanců, samozvaných „pozorovatelů“ tohoto referenda, zatímco oficiálním zástupcům OBSE bylo v tomto zabráněno.

Po rozpadu SSSR garantovaly tři jaderné velmoci neměnnost vnějších hranic Ukrajiny, jako bezpečnostní kompenzaci toho, že se Ukrajina vzdá svého vojenského jaderného potenciálu. Nyní jedna z těchto velmocí toto bezprecedentně porušila a na území Evropy se nám (byť v omezené míře) vrátil válečný konflikt – jinak totiž to, k čemu došlo na Krymu, nelze pojmenovat. A srovnávat Krym s Kosovem je zcela nepatřičné – na Balkáně žádný cizí stát neanketoval za pomoci hrubé vojenské síly část území sousedního suverénního státu. Navíc státu, který v rámci projektu Východního partnerství navázal a navazuje užší vztahy s Evropskou unií. Tím se tento akt mezinárodní agrese vůči Ukrajině stává aktem agrese i vůči EU.

To k čemu nyní došlo na Krymu a čím je ohrožena celá Ukrajina (ale i další země), není ale nic nového a překvapivého v politice Kremlu. Je to standardní prvek ruské imperiální a postimperiální politiky. Nezapomínejme na Jižní Osetii a Abcházii v Gruzii, Podněstří či autonomní oblast obývanou Gaugazy v Moldavsku, silné ruské prvky v některých pobaltských státech (Estonsko, Lotyšsko), silný ruský vliv v Kazachstánu (ostatně právě Kazachstán je spolu s Běloruskem, Ruskem a nyní nově i Arménií součástí zatím ještě virtuální celní unie). No a proč je Bělorusko stále ještě formálně členem projektu Východního partnerství, chápe asi málokdo. Zraky Moskvy jsou ale čas od času upřeny i na Finsko, které po určitou dobu bylo v područí Ruska. Deklarovaná připravenost ochrany zájmů a práv Rusů žijících mimo teritorium Ruské federace (či jen rusky hovořících osob či příznivců Kremlu) je blamáží již na první pohled. Co když se toho budou dožadovat „ruské menšiny“ ve výše zmíněných zemích a regionech?  S trochou nadsázky – co když to někdy zazní třeba v Karlových Varech, či na plážích a v hotelových rezortech Turecka, Egypta či dalších zemí, kde je rusky mluvících víc než je ostatním možná milé a příjemné. Ale i v Radě Evropy převažuje ruština, že by i tam plánoval Vladimír Putin chránit zájmy „svých“ lidí? Ale to se možná vyřeší již na nejbližším zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy v dubnu, neboť již nyní jsou „na stole“ dva návrhy rezoluce (dánský a britský), aby ruským delegátům byly pozastaveny pověřovací listiny a tím i členství v této mezinárodní organizaci, jejíž náplní je především podpora demokracie a ochrana lidských práv.

Jakou cenu vlastně Ukrajina pro Rusko má? Jednoznačně ji ovlivňuje geostrategická touha po renesanci postsovětského impéria a posunutí jeho hranic na západ. Možná tu cenu vytváří i to, že v západní části Ukrajiny jsou prokázané velké zásoby tzv. břidlicového plynu, které by mohly úspěšně konkurovat ruskému zemnímu plynu (spolu s pobaltskými zeměmi největší zásoby v Evropě). Možná je to i velká výměra úrodných půd, které by se mohly stát tím, co byly kdysi – obilnicí Evropy. Takže Ukrajina má svoji cenu – pro Rusko i pro Evropskou unii. Ale podívejme se blíž na mapu této části světa. Určitě nás napadne víc scénářů možné ruské expanze. Možná byl Krym jen takový test, co to s námi udělá.

Miroslav Krejča

31.3.2014