Obě tyto zdánlivě nesouvisející disciplíny vyžadují výrazný smysl pro kombinace a předvídání dalšího vývoje. Neměli bychom tedy být ani zaskočeni, ani uchlácholeni tím, co se momentálně děje. Měli bychom spíše přemýšlet, co bude následovat.

Ministr zahraničí RF Sergej Lavrov hodnotí současné rozhodnutí Ukrajiny vystoupit ze SNS (Společenství nezávislých států – skutečně nezávislých?) za protiruskou propagandu a krok v rozporu se zájmy ukrajinského lidu. Že by příprava na internacionální pomoc, jakou jsme zažili v roce 1968? Nebo něco podobného, jak byla v roce 1938 Mnichovským diktátem řešena otázka sudetských Němců a završena pak v březnu 1938 násilným obsazením Československa? Ano, jsou v tom určité rozdíly, ale ne zase tak velké, aby nás to nechávalo v klidu. Argumentace Vladimíra Putina o anarchii, nacionalismu, fašismu, komplotu zlých kapitalistických států apod. možná zabrala a zabírá na jednodušší povahy, je však důležité stále připomínat, kdy a proč vznikly ukrajinské občanské protesty, kdy vznikl „Majdan“. Bylo to v průběhu listopadu, ještě před summitem Východního partnerství ve Vilniusu, v reakci na prohlášení představitelů Ukrajiny, konkrétně prezidenta  Janukovyče a premiéra Azarova, že Ukrajina pozastavuje integrační proces a nepodepíše dlouho předem domlouvanou a připravenou Asociační dohodu. Zpočátku pokojné protesty radikalizovaly pak brutální pokusy o jejich potlačení. Oheň zažehla obyčejná jiskra legitimního práva každé občanské společnosti. Některé výroky Putina vůči západním státům pak mohou být dalším krokem k renesanci studené války, a požadavek Moskvy, aby OSN schválila rezoluci o vojenské neutralitě Ukrajiny je možná jen další taktický tah Putinova strategického scénáře, stejně tak Lavrovovy výzvy k federalizaci. Naštěstí není svět již tak bipolární, jak tomu bývalo kdysi a černobílé vidění světa ustoupilo v důsledku globalizace pragmatičtějším přístupům. Nejhorší verzí a hrobem demokratického vývoje na Ukrajině by ale byla občanská válka. To by pak byla jasná pozvánka pro vstup ruských vojsk. Putin by si nemusel vymýšlet ani žádný zvací dopis. Ještě že alespoň došlo v Bruselu první jarní den tohoto roku k podpisu politické části Asociační dohody, což dává Ukrajině jisté záruky ze strany EU (včetně těch bezpečnostních). Putin destabilizoval náš dnešní svět a křehkou politicko-vojenskou rovnováhu v něm. Jasně dal najevo, že bude ruské zájmy prosazovat jakýmikoli prostředky i mimo hranice Ruska. Ale abych byl spravedlivý, svědky podobného chování jsme byli i u jiné z velmocí na druhé straně Atlantiku, nikoli však v podobě posouvání hranic států, jako je tomu nyní.

Nové vedení Ukrajiny se potýká s celou řadou problémů a v počátcích konfliktu na Krymu udělalo fatální chybu. Tou bylo, že ihned nezakročilo proti násilnému obsazení tohoto území (a je jedno, jestli šlo v případě agresorů o „maskované“ ruské vojáky nebo odkudsi se záhadně vynořivší vycvičené a vyzbrojené příslušníky údajné domobrany). Ukrajinské ozbrojené složky měly zakročit ihned a dostatečně razantně. Chránily by celistvost a integritu své země a světové společenství by stálo na straně Ukrajiny. Takto byl Krym „bez boje“ vydán a žádná následná diplomatická či politická jednání tuto situaci již nezvrátí. Ukrajinští vojáci na Krymu marně čekali na jakýkoli jednoznačný příkaz z Kyjeva. Kreml v tom ale měl a má naopak velmi jasno, jak vyplývá z vyjádření náměstka ministra obrany RF Jurije Borisova: „Rusko bude na Krymu rozvíjet svou vojenskou infrastrukturu, aby ochránilo čerstvě získaný poloostrov před možnými útoky“. Nynější částečná mobilizace již ztrátě Krymu nezabrání, měla by ale být dostatečnou garancí integrity zbytku Ukrajiny. Otázkou nyní je, zda bude mít Kyjev dostatek odvahy „odříznout“ za této situace Krym od vody, plynu a elektřiny, které doposud proudí na poloostrov pevninskou šíjí z centrální části Ukrajiny.

Jenom Krymem to ale vůbec nemusí skončit. Jihovýchodní Ukrajina, kde v posledních prezidentských volbách získal převahu Viktor Janukovyč nad Julií Tymošenkovou, je a vždy bude soustem, které si Moskva jen tak nenechá vzít. Tato část Ukrajiny by Rusku zajistila přístup k Černému moři až po hranici s EU (nakonec budeme všichni rádi, že Rumunsko a Bulharsko jsou již součástí EU a budou tak „střežit“ východní výspu společenství na černomořské hranici). Tomu nasvědčuje i to, s jakou ochotou „konfiskuje“ Rusko ukrajinské loďstvo a jak si po Sevastopolu brousí zuby na přístav v Oděse. Tato válečná kořist (jak jinak to nazvat) zpřístupní Rusku ale i Azovské moře. Při další strategii expanze směrem k EU by Putin mohl argumentovat nejen vysokým podílem rusky mluvícího obyvatelstva a jeho proruskými náladami, ale též vyhověním separatistickým snahám moldavského Podněstří, kde proběhlo obdobné referendum jako na Krymu již v roce 2006 a kde jsou dokonce dislokování i ruští vojáci. K „internacionální pomoci“ je v tomto případě velice blízko. Ale abych byl opět spravedlivý. Kolikrát a kde se vměšovaly (i vojensky) do vnitřního či regionálního vývoje i Spojené státy americké? Silní si vždy dělali, co chtěli, a bohužel se tak leckdy chovají i v současnosti. I z toho důvodu je tak důležitý projekt Evropské unie. Ale Unie, která dokáže takovýmto hrozbám efektivně čelit.

Miroslav Krejča

1.4.2014