Ukrajina a Krym jsou smutná bilance v roce, kdy si u nás připomínáme 5 let trvání projektu Východního partnerství (jehož součástí byla a je vedle Arménie, Gruzie, Moldavska, Ázerbajdžánu a Běloruska též Ukrajina), 10 let vstupu ČR do EU a 15 let vstupu ČR do NATO. Jediné, co lze v případě Ukrajiny jednoznačně konstatovat, je to, že světové společenství (OSN a její orgány, NATO, Rada Evropy, EU a její orgány, OBSE, …) tak trochu zaspalo a možná i selhalo a spíš než na sebe spoléhá na to, co udělají USA a Německo. Putin velice rychle a obratně využil vzniklé situace a prostřednictvím dezinformační kampaně vmanévroval okolní svět tam, kde ho chtěl mít. Olympiáda v Soči a údajná hrozba teroristických útoků umožnila přesunout do této oblasti relativně velké množství příslušníků ozbrojených a bezpečnostních složek, včetně členů speciálních jednotek. Olympiáda skončila, ozbrojenci zůstali a sehráli svoji negativní roli při anexi Krymu. Zajímavé je ale jistě i to, že jindy velmi bdělé a aktivní zpravodajské služby (např. americká NSA) nezachytily ani náznak připravované agrese, která samozřejmě nevznikla a nemohla vzniknout spontánně. Asi jim zabralo veškerou jejich kapacitu špiclování evropských občanů, podnikatelů a politiků. I z toho bychom si měli vzít ponaučení. Tyto události ale odhalily i to, že EU nemá prakticky žádnou reálnou zahraniční a bezpečnostní politiku a strategii. Ostatně velice rozpačité vystoupení eurokomisaře Štefana Füleho v březnových Otázkách Václava Moravce bezprostředně po jednání Evropské rady a podpisu politické části Asociační dohody s Ukrajinou položilo ve skutečnosti více otázek, než přineslo odpovědí. Nenastal tedy již nejvyšší čas, přestat se vysilovat leckdy nesmyslnými regulacemi dovnitř EU a nereálnými závazky vně EU a začít řešit rychle a seriózně tuto oblast? Realizované a zvažované sankce jsou pak do značné míry již jen pláčem nad rozlitým mlékem. Už proto, že jejich ekonomický dopad je oproti tomu, co Evropa platí Rusku za plyn a ropu zcela zanedbatelný. Zmrazení účtů, odmítnutí víz, embargo na některé výrobky, komodity a technologie, vše je spíš jen takové plácnutí do vody. A bránit našim a evropským investorům a výrobcům realizovat se na ruských trzích by muselo být vyváženo kompenzacemi, nahrazujícími jim vzniklé ztráty. Přesto tato opožděná a v globálu ne moc účinná reakce své určité efekty má a ruská ekonomika to začíná pociťovat. Nezapomínejme ale na to, že je to země, která v případě vnitřních potíží může hledat vnějšího nepřítele, což by mohlo dále eskalovat napětí. Odstavení Ruska z některých jednání, jako se např. stalo v případě G8 (nyní tedy jen G7), které se místo v Soči uskutečnilo v Bruselu a bez účasti Ruska, má také svoji váhu. Taktéž postoj Valného shromáždění OSN. Proti tomu tady ale máme relativně úzkou provázanost některých zemí EU (Německo, Francie) s Ruskem s širokou paletou jejich společných zájmů. Abychom nebyli nakonec příliš překvapeni. Nicméně musíme ve svých reakcích jít dál, třeba tak, že změníme pohled na ruské investice v zemích EU, budeme hledat jiné bezpečnější a věrohodnější investory a budeme provádět zodpovědnější migrační politiku. Na Ukrajině je ale několik tisíc Volyňských Čechů, z nichž se řada pod vlivem událostí v tomto regionu bude možná chtít vrátit do své původní vlasti. Co je určitě klíčové, je radikální a výrazné snížení závislosti na ruských energetických zdrojích. Rozhodně je pozitivní, že na Ukrajinu již proudí humanitární pomoc a že i naše republika uvolnila prozatím částku 50 milionů korun. Taktéž dočasné snížení a zrušení cla na některé výrobky a komodity dovážené do zemí EU z Ukrajiny je pomocí této zemi. Odhadovaná výše tohoto zvýhodnění pro ukrajinské výrobce a vývozce se pohybuje okolo půl miliardy eur.

Určitým paradoxem naší české politiky vůči Ukrajině je to, že někteří z těch, co nyní halasně vystupují a hřímají, byli zpočátku těmi, kteří se krčili a nabádali k pasivitě. A to jak v obou komorách našeho parlamentu, tak i mezi našimi zástupci v Evropském parlamentu. Ale to jsme my Češi a je nám asi dost blízké čekat, až jak se projeví ti ostatní. Možná k této „zdrženlivosti“ napomohlo i dlouhé tvrdošíjné setrvávání prezidenta Miloše Zemana na pozvání Viktora Janukovyče do Prahy. Velice emotivní a dlouhá rozprava zahájená v Poslanecké sněmovně v den, kdy byla podepisována politická část Asociační dohody mezi EU a Ukrajinou a přijaté bezzubé usnesení již nikterak nenapraví tuto dlouhou pasivitu naší dolní parlamentní komory (ještě že alespoň ministři Lubomír Zaorálek a Jiří Dienstbier měli odvahu včas a jasně vystupovat již dříve). Nicméně to byl ale Senát a jeho orgány, kdo dlouhodobě upozorňoval na rizika vývoje v této oblasti. Počínaje pracovními jednáními Výboru pro záležitosti EU (VEU) na Ukrajině a Krymu v květnu 2013, pracovními jednáními VEU v Arménii v září 2013 (bezprostředně poté, co arménský prezident přehodil kormidlo směřování své země od spolupráce s EU ke spolupráci s Ruskem). VEU předložil do pléna Senátu již čtyři konkrétní usnesení k dění a situaci na Ukrajině – v listopadu a prosinci 2013, v březnu2014 a nyní v dubnu. Na začátku prosince 2013 odešel na Majdan otevřený dopis předsedy výboru, který byl přeložen do ukrajinštiny, přečten na shromáždění a který převzala některá světová média. A i své další kroky zaměřuje VEU prioritně na stabilizaci projektu Východního partnerství – v dubnu to bude při jednáních v Azerbajdžánu a v červnu pak při jednáních v Gruzii. Moskva se totiž nespokojí s ovlivněním vývoje pouze v Arménii a na Ukrajině, ale i ostatní země Východního partnerství jsou a budou v centru jejího zájmu. Proto nesmí ani EU a její členské země stát stranou a pak jen bezmocně přihlížet a hasit spáleniště.

Miroslav Krejča

2.4.2014