Po letošních povodních není v naší zemi region, který by v uplynulých letech nebyl nějak postižen povodněmi.  Platí to i o velkém množství obcí,  jimiž vodní tok protéká nebo v jejichž blízkosti se nějaký nachází, jakkoli je malý a zdánlivě neškodný. Původní strach, zoufalství a beznaděj těch, které povodeň přímo fyzicky postihne, se následně mohou změnit ve výčitky a  zlobu. Proti orgánům obcí a krajů, proti organizačním složkám státu, proti všem, kteří mají v náplni práce vše, co s problematikou vody v krajině souvisí. Někdy i proti těm, které povodeň ušetřila a minula je.

Někde děláme chybu. Ale nejen ti, kteří za stav našich toků a nádrží nesou odpovědnost vyplývající z jejich pracovních a funkčních pozic. Chybujeme i my, kdo  v blízkosti vody žijeme a za normálních situací jsme s ní v symbióze. Zdráháním se opustit ohrožené objekty a ohrožené lokality vystavujeme nebezpečí ty, kteří nás pak, když už je pozdě, s nasazením vlastního života a drahé techniky zachraňují. A přitom  možná jinde v tomtéž okamžiku zápasí o život jiný člověk, který se ale do této situace nedostal vlastní nedisciplinovaností a na kterého se pomoc třeba již nedostane. Neustále se vracíme s výstavbou do míst, která jsou evidentně ohrožena zátopami a pak očekáváme, že nám vždy někdo jiný pomůže a uhradí škody. Kvůli tomu, abychom bydleli v atraktivních lokalitách blízko vody, již po řadu desítek let nutíme vodní toky téct v nepřirozených korytech. Jako vlastníci pozemků okolo toků bráníme leckdy záměrům vybudovat na nich efektivní protipovodňová opatření a postupně jsme zlikvidovali téměř veškeré přirozené přírodní prvky, které zvyšovaly retenční schopnost krajiny a zpomalovaly povrchový odtok vody. A jako vlastníci či nájemci zemědělské půdy leckdy svým hospodařením opět přispíváme k urychlení odtoku vody z  krajiny a enormním erozním splachům, které povodňové situace ještě zhoršují. Takže i naše hloupost, sobectví a naše touha po rychlém zisku je jednou z příčin katastrofálních dopadů extrémních povodňových situací na vodních tocích na zátopová území. Případné výčitky a zloba všech postižených by měly směřovat tedy i do těchto řad.

Co s tím? Jednak nám chybí skutečně efektivní systém nakládaní a hospodaření s vodou v krajině. Od mokřadů, malých vodních toků a rybníků, až po velké toky a nádrže na nich. Ministerstvo životního prostředí a ministerstvo zemědělství doposud nebylo schopné zaujmout shodné stanovisko k této problematice. Ale i ochrana přírody má z části máslo na hlavě, protože ne vždy dokáže správně vyhodnotit  priority a potřeby společnosti a blokuje realizaci potřebných opatření. Organizační složky státu, orgány krajů i orgány obcí  leckdy  neví co a jak dělat nebo činí zcela kontraproduktivní či pozdní kroky. Dobrovolníci, dárci všeho potřebného ani odesilatelé dárcovských SMS to nezachrání. Třebaže před nimi smekám a jejich existence je silným výrazem solidarity, jejich potřebnost v těchto situacích je do určité míry též známkou nedostatečné funkčnosti státu a municipalit – dříve i nyní.

A co s těmi, kdo z pozice vlastníků brání vybudování potřebných protipovodňových opatření a nechtějí své pozemky ani prodat, ani směnit za jiné? Nekompromisně  vyvlastnit! A co s těmi, kdo na pozemcích nevhodně hospodaří a zhoršují tak situaci při extrémních hydrologických stavech? Citelně sankcionovat! Možná se to zdá tvrdé. Ale jsem přesvědčen, že každý kdo si peklem povodně prošel na vlastní kůži, by se mnou souhlasil. Tak jako si musíme zvyknout na existenci mimořádných meteorologických a hydrologických situací, musíme umět i bleskově a efektivně jednat.