A jejichž přirozenou součástí byly vždy i povodně. Velká voda se může vyskytnout kdykoli a kdekoli – nejen v okolí vodního toku, ale i pod nesprávně obhospodařovanými svahy. A výraz  „stoletá“ nebo „tisiciletá“ voda neznamená, že by se tato voda objevila pouze jednou za sto nebo tisíc let. Může nás zaskočit klidně hned napřesrok.

Po každé větší vodě se z některých obcí i krajů ozývá kritika státu, že ten měl dopředu vědět, co se stane a že ten by měl problémy s povodněmi řešit. Přitom to jsou obecní samosprávy, které rozhodují o podobě svých územních plánů. Špatné územní plány s nevhodným  vymezením zastavitelného a nezastavitelného území, a leckdy i nemístný tlak na stavební a vodoprávní úřady, umožňují výstavbu v nebezpečné blízkosti vodních toků. A to i tam, kde již voda prokazatelně škodila a zabíjela. Přitom obnovovat výstavbu v povodňových oblastech je krajně nerozumné. Ale zdá se, že je to z nějakých důvodů pro některé stále lákavé.

A jsou to  kraje, které mají územní plány obcí  integrovat  do  svých krajských. Možná by tedy měly   věnovat větší pozornost těmto  územním plánům i z hlediska rizik velkých vod. A možná také mohly  věnovat stamilióny v regionech (miliardy v celém státě) na dokončení protipovodňových opatření a ne je vynakládat na poněkud nekoncepční a populistické proplácení zdravotnických poplatků. Stejně to teď všichni zaplatíme prostřednictvím povodňové daně. Možná by nemusely být dnes škody a zoufalství postižených tak vysoké.

Navíc jak kraje, tak podstatná část obcí jsou místy, kde se provádí přenesený výkon státní správy i v  oblasti stavebního a vodoprávního řízení. Možná jsou někde i rezervy  ve fungování  krizových štábů. Jednotlivé složky integrovaného záchranného systému, armáda a především pak hasiči, jak ti profesionální tak dobrovolní (těm všem patří poklona  a uznání za to, co v terénu při vzniku krizových situací odvádějí) by to měli mnohem jednodušší, kdyby ti v kancelářích a na jednotlivých úřadech pořádně dělali svoji práci.

Kritika nedávno zformované a teprve navzájem se sžívající vlády je tedy v případě letošních letních povodní oprávněná jenom částečně. Ne vždy jsou ale představitelé exekutivy zcela v obraze. Např. když si ministr vnitra posteskne, že za povodně může socialistické zemědělství, které rozoralo meze a zrušilo remízky. Asi  v tom denním shonu nepostřehl, že se na zemědělské půdě již více jak dvě desítky let nehospodaří „socialisticky“, ale „tržně podnikatelsky“, a že řada  věcí mohla být za tu dobu dána do pořádku. Na druhou stanu ale poslední povodně pana ministra zase poučily o potřebě řadových policistů a hasičů, a tak už je  v rámci úsporných opatření nechce propouštět. Za zajímavou myšlenku z jeho dílny lze považovat i to, že kdo odmítne na základě výzvy evakuaci, měl by se pak na ní finančně podílet.

 Také úvaha ministra zemědělství, že do lokalit zasažených povodněmi by se mělo z veřejných prostředků investovat pouze jednou, si  zaslouží hlubší diskuzi. V případě, že je území natolik nebezpečné a nedaří se ho účinně ochránit, je zapotřebí zvážit přesun lidských aktivit spojených s výstavbou obydlí, provozů a infrastruktury do bezpečnějších zón. Ale i premiér zaujal celkem pozitivní postoj – to když odmítl vydání povodňových dluhopisů a rozhodl řešit sanaci povodňových škod z veřejných rozpočtů přeskupením priorit státního rozpočtu. Tedy nikoliv dalším zadlužováním země.