. Jednak se tím prý ušetří značné finanční prostředky a pak také proto, že něco takového přece nepotřebujeme a plně nám postačuje osvícená Poslanecká sněmovna. Jako senátor, jako místopředseda Výboru pro záležitosti Evropské unie i jako člen Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury nemohu na tyto výroky nereagovat.

            Samozřejmě lze uvést řadu případů, kdy jednokomorové parlamenty fungují relativně spolehlivě a politicky vyváženě. To by ale v žádném případě neplatilo o České republice, kde je dolní komora kolbištěm značných turbulencí. Nejen politických, ale bohužel leckdy i v rovině morální a etické. Senát v podmínkách ČR tak rozhodně přispívá ke stabilizaci politického prostředí, což je dáno nejen ústavními pravomocemi této komory, ale i do značné míry tím, že senátorem se může stát pouze  občan nad 40 let věku a každé 2 roky dochází k obměně  1/3 všech senátorů (tj. 27-mi z celkového počtu 81).

Za ty dva roky, co jsem senátorem, nenarazil jsem nikdy u svých kolegů na excesy spojené s ješitností, arogancí či s jakousi nesmiřitelnou záští k okolí. To ale bohužel ne vždy platilo doposud o řadě některých členů dolní komory. Je to určitě způsobeno i tím, že přestože existence dvoukomorového parlamentu je zakotvena v Ústavě ČR z roku 1991, vznikl Senát fyzicky  až o pět let později v roce 1996 a poslanci si mezi tím velice ochotně zvykli na to, že oni jsou těmi jedinými „kohouty na hřišti“. Samozřejmě nezastírám, že vztahy mezi oběma komorami a jejich členy nebyly a nejsou vždy zcela ideální. Černý Petr ale doposud většinou ležel na straně sněmovny. Ale snad její nové složení  přispěje k otupení těchto ostnů.

Taktéž ekonomická náročnost existence horní komory je výrazně nižší než je tomu u Poslanecké sněmovny. A není to jenom dáno nižším počtem senátorů, ale i celkovým vybavením, prostorami, komplexem služeb, materiálními podmínkami pro práci i vlastním fungováním. Srdečně každého zvu, aby se o tom přišel do Senátu přesvědčit – rád se ujmu, se vším seznámím a provedu.

Ten kdo chce vést diskuzi o základech naší ústavnosti a navrhuje zrušení Senátu, by měl zvážit, zda tedy nevolat také po zrušení dolní komory Parlamentu, zrušení funkce prezidenta republiky či rozpuštění Ústavního soudu. Vždyť všechny tyto subjekty spoluvytvářejí ústavní rámec existence a fungování České republiky. Ale možná by bylo dobré zrušit vše a požádat o přijetí pod ochranná křídla některou ze sousedních zemí či velmocí. Zpochybňujeme-li vlastní ústavní atributy, jak chceme budovat a rozvíjet hrdý a svébytný  národní stát uvnitř evropského, ale i globálního, politického, ekonomického i vojenského prostoru? Skutečné samostatnosti jsme si ve své historii moc neužili a máme se v tomto směru toho ještě hodně učit a mnohé dohánět.

Paradoxně je to leckdy právě Poslanecká sněmovna (resp. některé skupinky poslanců), kdo vidí v Senátu a v senátorech „nepřítele“. Projevilo se to velice výrazně např. v náhlé změně postojů při zvažovaných předčasných volbách v roce 2009. Na jedné straně snaha po ovládnutí politické scény byla ochlazována obavou, že po rozpuštění sněmovny by mohl Ústavní soud zablokovat konání předčasných voleb a tím by poslanci na čas „vypadli ze hry“ a legislativní proces by „měla v rukou“ exekutiva společně se Senátem. Ale i v tom je právě jedna z pojistek efektivního a bezpečného  fungování státu garantovaná právě Senátem.

Názor na Senát ale výrazně ovlivňují i média, která leckdy v rozporu s Ústavou ČR prezentují Poslaneckou sněmovnu  jako celý Parlament a horní komoru tak deklasují na „pouhý“ Senát. Taktéž jejich pozornost se soustřeďuje spíše na dění ve sněmovně, kde je veřejnost svědky větších emocí, často ale bohužel i urážek a vulgarit. Toho se ale pochopitelně v Senátu nedočkají a proto je pro ně méně zajímavý. A nebudeme si nic zastírat – veřejné mínění ovlivňují hlavně média a tudíž veřejnost vnímá ústavní orgány podle toho, jak o nich média informují (a nebo neinformují) a jak vyvážené tyto informace jsou. A o kom se nemluví a nepíše, ten jakoby neexistoval.

Toto vše ale nic nemění na faktu, že je více než žádoucí, aby k určitým změnám došlo.  Mohl bych zde populisticky třeba navrhovat redukci Poslanecké sněmovny na polovinu. Byla by to výrazně větší úspora než evergreen o rušení Senátu a navíc by to možná i přispělo k větší funkčnosti našeho politického systému. Ale tím bych se dopouštěl téhož, co činí navrhovatelé zrušení Senátu.  Co je ale skutečně podstatné, je náprava deformovaných vztahů a kompetencí mezi oběma komorami. Poslanecká sněmovna by již neměla dále odmítat vést diskuzi o tzv. „stykovém zákonu“, který upravuje vztahy mezi komorami a společně s jednacími řády obou komor by měl přinést vyváženost především do legislativního procesu. Dále by byly žádoucí změny Ústavy spočívající např. v zakotvení funkce ombudsmana a možná i konkrétnější vymezení úlohy Ústavního soudu. Toto  považuji osobně za důležitější než např. diskuzi o přímé volbě prezidenta. Každý občan, každá instituce této země má legitimní nárok na to, aby všechny ústavní a zákonodárné orgány ČR fungovaly efektivně a ve vzájemné provázanosti. Nic se nemá dublovat a nikde by neměl zůstávat volný prostor, který by velice snadno a rychle mohly obsadit populistické a extrémistické názory a snahy.

O efektivnosti fungování našeho Senátu svědčí mj. i to, že za rok 2009 byl po portugalském parlamentu druhou nejvíce aktivní parlamentní komorou ze zemí celé Evropské unie. To ostatně ocenil i premiér Petr Nečas při předložení Výroční zprávy za rok 2009 o vztazích Evropské komise s vnitrostátními parlamenty. A takže zatímco Senát se svými 27-mi stanovisky k návrhům evropské legislativy zaujímá přední místo v evropském žebříčku, je Poslanecká sněmovna s pouhým jediným stanoviskem za rok 2009 na 16. příčce. Parlament České republiky tak vůči evropským institucím reprezentovala doposud tedy prakticky pouze jeho horní komora. Opět je to ale něco, co souvisí s nerovnovážným postavením obou komor našeho Parlamentu. Zatímco případné stanovisko Výboru pro EU Poslanecké sněmovny odchází do Bruselu bez projednání ve sněmovně, je každý návrh senátního Výboru pro záležitosti EU projednáván a přijímán celým plénem Senátu. A i tento rozdíl má samozřejmě svoji váhu – jak pro vládu ČR, tak pro orgány EU.