Zkusme se tedy krátce podívat na to, co to tedy je ta „demokracie“.

Podle všeobecně uznávané definice je to forma vlády, ve které se všichni občané rovně podílejí (mají právo a možnost) – přímo nebo nepřímo skrze volené zástupce – na navrhování a přijímání zákonů, kterými se řídí jejich společnost – my všichni. Projevem a nástrojem demokracie jsou tedy logicky, i demokratické volby, kdy „poražení“ respektují „vítěze“, tedy výsledky voleb, a své ambice a nespokojenost s jejich výsledkem realizují prostřednictvím své další politické práce a zcela legitimní snahy o vítězství ve volbách příštích (při dodržení existujících právních mantinelů včetně příslušných, zákonem stanovených termínů). Cokoliv jiného je dle mého soudu anarchie, od které je jen krůček k totalitě.

Demokracii tedy chápu, mimo jiné, i jako svobodné a nijak neomezené právo zvoleného zástupce – poslance – předkládat, NAVRHOVAT jakákoliv témata k diskusi (tabuizovaná témata uznávají dnes snad již jen národy ukryté kdesi v šeru džunglí).  Diskuse má samozřejmě svou nesmírnou hodnotu pouze potud, pokud je vedena na základě faktů, informací a nezbytné vůle diskutujících něco vyřešit a jejich ochoty k nezbytným kompromisům takové návrhy v demokratické diskusi upravit, přijmou nebo odmítnout.

Určitě nejsem a zásadně nechci být typem „demokrata“, který ani po čtvrtstoletí, po 26 letech od pádu vlády jedné strany není schopen a zjevně ani ochoten toto výše uvedené pravidlo akceptovat – tedy nerespektuje prostá a v podstatě velmi jednoduchá pravidla demokracie a postupuje způsobem odrážejícím uvažování (ve zkratce) ve stylu: když nevyhrává, nevyhrál, ten náš kandidát, názor, návrh, pak tu není svoboda a demokracie, ti kteří nevolili jako já, nesdílejí můj názor jsou hloupí, je to lůza. Skutečně se mi zdá být alarmujícím, že někdo, nějaká skupina mých „dospělých“ spoluobčanů zcela arogantně označí 2,7 milionu mých jiných dospělých spoluobčanů za lůzu, hlupáky a lidský odpad?!  Uvažování typu - jen já jsem ten jediný, kdo tomu rozumí a kdo má pravdu, já jsem sám sebe oprávněn označit za slušného, nebo ve stejné gardu - o tomhle tématu se smí a o tomto tématu se nesmí (nemá) diskutovat, svědčí o „hloubce“ pochopení principů demokracie. Skutečně chceme považovat snahu znemožnit doslova zvracení hnusu a špíny jednoho člověka na druhého za bezprecedentní omezení práva svobody projevu, za běžnou normu naší vzájemné komunikace?

Začíná být pravidlem, že ten, kdo ve standardní demokratické soutěži nedokáže získat podporu občanů, hledá chybu všude jinde než u sebe - někdo jiný mi ublížil, někdo to zmanipuloval (podle naturelu to je buď Rus, Američan, mohamedán, marťan…prostě ten druhý, někdo ale rozhodně ne já sám) a pomoc hledá nikoliv ve zlepšení své práce, aktivit a v racionální diskusi, ale v mediální, internetové a do značné míry i anonymní zkratce. Objevují se nositelé pravd, kteří nejen že nebyli zvoleni, ale ani nejsou ochotní podstoupit standardní politickou soutěž – realizovat onu demokracii na kterou dozajista mají právo, ale z „nějakých“ důvodů to pro ně není to vhodné prostředí, s jehož využitím by chtěli uspět.... Osobně, v této době, kdy jsou zákony naší země zajištěny každému z nás veškerá demokratická práva a nastavena standardní pravidla demokratické a tedy i politické soutěže, považuji vysloveně politické výzvy ke zkratkovitým řešením – k občanským nepokojům s eventuálním použitím násilí, k odchodu z politických funkcí - za chybná. Takové aktivity přispívají k deformaci právního vědomí a vedou k obecnému pohrdání právem, nerespektují daná, námi všemi obecně demokraticky přijatá pravidla politické soutěže. Pokud jsou tato pravidla špatná, a může to tak být, pak je zase můžeme měnit jen demokraticky, nikoliv svévolnou anarchií.    

Pokud jde o parlament – ano, každý z nás patří k nějakému názorovému proudu, k nějakému politickému subjektu (a každý má nějakou minulost, neodpustím si poznamenat, že takovou má například i pan Pithart a řada dalších znovu se vynořujících (ne)politiků). A minulost nemusí být nutně jen vysloveně definovaná politickou příslušností k té či oné straně, je definována i prostým lidským osobnostním charakterem – dobrým či špatným. Dovolím si též poznamenat, že společenské vědomí celých generací názorově utvářeli a svými rolemi v jisté době významným způsobem formovali i mnozí ze známých herců (v rolích pohraničníků, vojáků, rudoarmějců i nacistů, detektivů, politiků….), těch, kteří dnes vystupují v roli obránců demokracie – možná si nevšimli, že my tu ale už funkční demokracii máme. Byla to tehdy z jejich strany kolaborace s tím, co dnes odsuzují, byla to touha uskutečnit své osobní sny a ambice, nebo šlo jen o boj o přežití? Nechci to soudit - svět i život není černobílý, na jednostranné vidění světa už mám přece jen něco za sebou, ale velmi těžce snáším, když místo pokory a vlastní sebereflexe je tu arogance a spoléhání se na ztrátu paměti – paměť mám ještě dobrou. Leccos jsem schopen tolerovat a chápat, ale jsem dost citlivý na to, když někdo poučuje druhé o tom, čím se sám neřídí nebo neřídil. Vzpomínám, že p. Werich často říkával – nejlépe placené je nepamatovat si…..evidentně to stále funguje.

Ale k meritu věci - poslanec parlamentu předložil standardním, demokratickým a legislativně bezchybným způsobem ostatním poslancům k jejich podpisu NÁVRH novely. Podpisem pod takový NÁVRH souhlasí ten či onen poslanec s tím, aby se tento NÁVRH demokraticky, v prostředí k tomu určeném, tedy v poslanecké sněmovně a jejích orgánech diskutoval. To je standardní postup pro každou poslaneckou legislativní iniciativu. Pokud budu aktivitu kolegy poslance pojímat v kontextu s principy demokracie, pak, dle mého soudu, není ani moudré ani demokratické apriori odmítat jakýkoliv návrh k řešení čehokoliv. Ať už jako poslanci patříme tam či tam, nikde není dopředu dáno, že ten či onen poslanec nemůže předložit k diskusi nanejvýš potřebné a užitečné téma, nebo téma, které on sám považuje za potřebné projednat a může k tomu mít i velmi věcné argumenty vyplývající z jeho odbornosti či zkušenosti, kterou my ostatní, pokud se jako někteří nechováme jako „brouci Pytlíci“ (všechno znám a všude sem byl dvakrát), nemáme nebo nevnímáme. Je pak na vůli většiny, zda takový návrh bude či nebude připuštěn do další diskuse, jak bude nakonec posouzen a hlasován. Taková jsou, dle mého názoru pravidla demokracie, jiný postup zavání vším možným a je popřením samotného principu demokracie.   

Na otázku proč sem se pod NÁVRH podepsal i já …některé důvody jsem zde již uvedl a uvedu další. Tři roky pracuji jako poslanec, který se velmi intenzivně věnuje oblasti obrany a bezpečnosti své země. Ve všem, čím se zabývám, co dělám, se čím dále více prolíná, a takto to vnímám a vyhodnocuji (a předpokládám, že na to mám jednak právo a jednak jsem tím povinen svým voličům), stále větší deficit naší (tedy nejen naší, ale celé západní) společnosti k jakémusi základnímu, sebezáchovnému respektu k vlastním hodnotám, vytvářených naší historií, k přirozené ochotě akceptovat i povinnosti vůči své vlastní zemi, svým spoluobčanům. Všichni velmi dobře umíme uplatňovat svá práva, ale o povinnostech mnohdy raději nechceme slyšet. V reakci na dění kolem nás velmi pracně obnovujeme naše tradice, stále hlasitěji voláme po obnově vlastenectví, složitě a pracně diskutujeme o realizaci nadmíru potřebných změn například i v oblasti naší obrany a bezpečnosti. Souběžně, vedle těchto snah, je zde expandující trend relativizovat úplně všechno. Kdokoliv může cokoliv zpochybnit – a je to vnímáno jako zásadní atribut realizace základního lidského práva. Při vší úctě k těmto právům to ale má drobnou vadu – probíhá a děje se tak bez oné nezbytné demokratické diskuse o FAKTECH, nikoliv o pravdách (pravdu máme každý jinou, stejně tak jako nejsme stejní). Předpokládám, že kdyby nám někdo na ulici nabídl, že nám provede transplantaci srdce – s tím, že jeho kvalifikace spočívá v tom, že jednak mi to na základě svých práv prostě může nabídnout a protože už to dvakrát viděl na YouTube – asi by si každý z nás poklepal na čelo….i když - kdo ví. Jistě, příklad poněkud přitažený za vlasy – ale i tak k zamyšlení – skutečně každý může kdykoliv cokoliv konat, čímkoli pro nebo proti čemukoliv a komukoliv?

Důsledky této naší schopnosti a ochoty relativizovat absolutně vše, bez objektivního, faktického posouzení průvodních jevů a dopadů takového „práva“ na naše a budoucí životy, naší existenci, bez potřebné a doslova nutné kompetence a odpovědnosti a konečně bez oné nanejvýš nutné a historií prověřené nutnosti demokratické diskuse mohou být, a obávám se, že nakonec i budou, doslova fatální.

Celá tato situace, kterou jsem se pokusil neobratně a jen velmi okrajově popsat – neb nejsem vystudovaný politi či politolog – má, dovolím si nyní tvrdit, jednoznačně zásadní vliv i na to, čemu říkáme obranyschopnost, naši schopnost čelit byť jen například hybridním kampaním, ať už z Ruska, z Daeše, nebo čertví odkud…, na naši schopnost efektivně čelit jakýmkoliv krizovým situacím, které mohou v blízké či vzdálenější budoucnosti nastat.  

Vycházím z toho, že kontroverzní NÁVRH novely zákona a probíhající diskuse je o

-          „Instituci úřadu PREZIDENTA ČESKÉ REPUBLIKY“,

a také o stejně významné roli

-          „NEJVYŠŠÍHO VELITELE OZBROJENÝCH SIL ČR“.

Tedy nikoliv a v žádném případě o panu M. Zemanovi. Mimochodem – je zvláštní, že „projektování“ konkrétní osoby do legislativní normy je jedním z problému některých současných politiků, některých tzv. standardních politických stran….děje se tak i v diskusi o zákonu o tzv. „střetu zájmů“ (tzv. Lex Babiš), kdy někteří politici nakonec bezelstně a otevřeně přiznali, že prioritně (zájmově) jde o nikoliv systémové řešení nějakého problému, ale konkrétně o řešení vztahující se k osobě pana A. Babiše, respektive Hnutí ANO2011….

Z mého pohledu je tedy NÁVRH novely zcela legitimní k tomu, aby se vedla široká společenská diskuse o významu a ochraně jednoho ze zásadních státních symbolů naší země, našeho národa, zásadní diskuse o tom co je a co tedy vytváří nezbytné vlastenectví, jako nutný předpoklad našeho přežití. Diskuse o tom, s jakým hodnotovým základem budou vyrůstat nové generace Čechů. Nevidím nic nedemokratického na tom, podrobit demokratické diskusi NÁVRH na ochranu něčeho, co je hodnotou samo o sobě, a to nejen směrem k nám samým. Je to i o významném signálu naší země směrem ven, do zahraničí. Např. do prostředí EU, kde, proč asi, má naše země autoritu, limitně se blížící nule. Pak můžeme donekonečna žehrat na to, že naše názory nejsou našimi partnery v EU vnímány buď vůbec, nebo až když je takříkajíc pozdě.

Bylo už proneseno velmi mnoho slov na téma hybridních kampaní, na téma nebezpečí terorismu, nebezpečí islamizace…..  Pokud se rozhlédnu po světě, který nás obklopuje, pak proti nám stojí soupeři, kteří mají, především pokud jde o symboly a vlastní specifické hodnoty (to, že jsou zcela jiné než mé, nehraje roli), zcela jasno a jsou schopni pro tyto vyšší ideály bojovat a zabíjet nejen své protivníky, ale – pozor - i sebe samé. Omlouvám se, ale pokud takto motivovaní nepřátelé vyhodnocují naši schopnost se eventuálně pro něco obětovat, bránit se, pak jediné co by nás mohlo zachránit je, že tito nepřátelé zemřou smíchem ještě před tím, než nás zničí. 

Z mého pohledu, tedy poslance, který se svým mandátem cítí být odpovědný za stav obrany a bezpečnosti své vlasti, pokud bude o NÁVRHU vedena diskuse na půdě sněmovny a v jejích orgánech, budu výrazně akcentovat především otázky související s tím, jak příslušníci našich ozbrojených sil, ať už vědomě nebo podprahově, vnímají hanobení (nikoliv kritiku!) svého nejvyššího velitele, i to jakou autoritu bude mít o obránců země tento velitel v případě ohrožení země – jaký vliv a dopad může mít i tento aspekt „hanobení“ (jinými lovy i znevažování) tohoto velitele na skutečnou, reálnou bojeschopnost armády….a my přece očekáváme, chceme a potřebujeme mít především vlastenecky motivovanou armádu… Je na tom něco nelegitimního, nedemokratického?

Osobně se přikláním k tomu výkladu, který říká, že úřad prezidenta není spjat s konkrétní osobou, ale je sám o sobě jedním ze symbolů státnosti, a to přímo ex constitutione - přímo „z Ústavy“, podle jejíhož čl. 54 platí, že „Prezident je hlavou státu“. Ochrana prezidenta před veřejnou kritikou, která se vymyká věcnému rámci a je urážlivá, je dle mého názoru legitimní ochranou prezidenta jako jednoho ze symbolů republikánského charakteru českého státu a české státnosti obecně. Zjednodušeně řečeno, ne každý útok na osobu prezidenta by měl být předmětem trestněprávní ochrany, měl by to být jen takový, který lze pojímat jako útok, který se vymyká standardní kritice. Dovolím si dodat, že tato forma státní ochrany svého symbolu státnosti by měla platit i bez ohledu na souhlas té které osoby, která úřad prezidenta zastává (obdobně jako se osobní ochrana určených ústavních činitelů neváže na jejich souhlas – je předepsána zákonem).

A pro ilustraci konkrétní příklad: v SRN je prezident chráněn i normami trestního práva, a to konkrétně v § 90 Strafgesetzbuch (německý trestní zákoník), kde se pod rubrikou „Verunglimpfung des Bundespräsidenten“ (v překladu „Hanobení spolkového prezidenta“) stanoví, že „Wer öffentlich, in einer Versammlung oder durch Verbreiten von Schriften (§ 11 Abs. 3) den Bundespräsidenten verunglimpft, wird mit Freiheitsstrafe von drei Monaten bis zu fünf Jahren bestraft.“. Jinými slovy, je tím definováno, že odnětím svobody na 3 měsíce až 5 let bude potrestán každý, kdo veřejně hanobí spolkového prezidenta, a to ať již na veřejném shromáždění (na demonstraci), nebo rozšiřováním tiskovin, typickým příkladem by zde mohla být jakákoliv nevěcná a neúměrná kritika Německého prezidenta v tisku nebo na sociálních sítích.  Tedy podle právní úpravy Německa a dalších států EU by zavedení trestu „hanobení“ prezidenta bylo nikoliv návratem k totalitě, ale spíše „návratem do Evropy“, kde je prezident jedním z důležitých symbolů státnosti a kde jej ústavodárce z tohoto důvodu přiměřeným způsobem chrání.

Pozn.: autor zvýrazněného textu je JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL. M. MPA, ředitel Ústavu práva a právní vědy.

Chápu to tak, na základě uvedené argumentace (jsem skutečně zvědav, kdo v tomto smyslu označí SRN (EU) k zemi uplatňující totalitní praktiky), že přirovnání NÁVRHU k totalitním praktikám je evidentně jen velmi účelovým, hrubým a neobjektivním zkreslením faktů.

Je na místě se tedy spíše ptát, zda toto zpochybňování NÁVRHU, neuvedení faktů nebo účelová manipulace s nimi a způsob zcela jednostranného mediálního uchopení tématu není jen zástupným problémem a snahou řešit zákulisní mocenské ambice jinými, než demokratickými způsoby a to proti konkrétním osobám či subjektům - tedy nikoliv praktikováním demokracie, ale naopak politikařením v tom nejhorším slova smyslu.

Kde je, nebo kde bude hranice posouzení a trestního postihu? V této chvíli musím odpovědět, že nevím, diskuse zákonodárců neproběhla. Nicméně dovozuji, že bude právě jen tam, kde ji (pokud bude v nějaké formě schválen) v legislativně stanoveném rozsahu určí soudce, který jako jediný subjekt výkonu spravedlnosti a práva bude posuzovat ten který konkrétní čin, jeho kontext s konkrétním místem, situací a dalšími souvislostmi. V této chvíli, protože NÁVRH novely zatím není ve sněmovně diskutován, nevím, jak návrh posoudí legislativní odbor, ústavně-právní výbor, jaké stanovisko zaujme Ministerstvo spravedlnosti, sami soudci a ústavní právníci. V rámci eventuální diskuse budu samozřejmě požadovat odborné stanovisko právníků specializujících se na obor srovnávací právní vědy, v tomto případě z oboru ústavního, a v žádném případě nechci v tuto chvíli tvrdit a předjímat, že návrh odnětí svobody až na 1 rok, či jiný postih je přiměřeným, optimálním a definitivním návrhem.

A na závěr si dovolím poznamenat, že "NÁVRH", jakýkoliv návrh je návrhem právě proto, aby se definoval problém, popsal se možný (nikoliv však jediný) způsob jeho řešení a mohlo se o něm racionálně (bez vulgarit a urážek) diskutovat. Kde není návrh, není ani diskuse a tím méně nějaké demokratické řešení.