Drahomír Jurajda

Proč se možná omluvím své manželce

Ještě nedávno byla sdělovací prostředky plné komentářů k Zemanovu výroku o údajném Peroutkovu předválečnému článku „Hitler je džentlmen“, což vyvolalo i soudní proces s vnučkou Ferdinanda Peroutyky. I v dnešních dnech je možné na novinkách cz zaznamenat i ve zcela nesouvisejících případech nenávistné výroky některých jeho odpůrců, jaký je Zeman bezectný soudně uznaný lhář. Osobně jsem přesvědčen, že Miloš Zeman dotyčný článek s uvedenou větou v nadpisu nebo pouze v textu četl a že to v něm vyvolalo patřičnou  negativní emoci. Nepovažuji ale za zcela jisté, že pod dotyčným článkem musel být podepsán Ferdinand Peroutka a ne některý jeho kolega z redakce. I při fotografické paměti, na kterou se Miloš Zeman odvolává, může dojít k nějakému „přehození výhybky“  ve vnitřních mozkových spojích. Já sám jsem se dostal do podobného sporu se svou manželkou.

Když jsem před čtyřmi léty plánoval výlet s dcerou a dvěma vnoučky do mých oblíbených Železných hor, vyprávěl jsem jim i pověst o kruté panně Miladě z Lichnice zhruba tohoto znění:  Když se hradní pán jednou v noci vracel z lovu, omylem najel  s koněm na skálu nad Lovětínskou roklí a pádem do propasti se zabil. Jeho dcera, která svého otce velmi milovala, zanevřela na všechny muže a vyhlásila, že se provdá pouze za toho, kdo se dokáže na koni třikrát otočit na skále nad Lovětínskou roklí. Více rytířů se o to pokusilo, leč všichni spadli do strže  a zabili se. Poté se již na Lichnici dlouho žádný nápadník neukázal. Až jednou přijel na hrad neznámý rytíř na bílém koni, který pannu Miladu velmi zaujal a při večeři se do něj zamilovala. Ráno ho marně přemlouvala, aby na skálu nejezdil. Rytíř však prohlásil, že její podmínku splní a nedal se odradit. Milada se uchýlila do zadní komnaty, aby to neštěstí opět neviděla. Poddaní s napětím sledovali, jak smělý rytíř vyjíždí na skálu, otáčí se poprvé, podruhé i  potřetí a za jásotu lidu se vrací se ke hradu. Když Milada slyšela jásot lidí vystoupla do arkýře, aby ho uvítala. Tajemný rytíř však na ni zvolal: „Krutá panno, nechala jsi už zemřít více rytířů pádem do strže. Mne zachránily pouze tvrdé démanty, kterými jsem osadil podkovy svého koně, Vím, že jsi skálu nechala navíc tajně přibrousit.   Dnes budeš za svou krutost potrestána“. Poté natáhl kuši, střelil ji do srdce  a odcválal neznámo kam.

Udivilo mne, že manželka tuto pověst vůbec neznala. Zkritizoval jsem ji: „Co jsi to za středoškolskou „úču“ ,když neznáš dobře Jiráskovy Staré pověsti české?“. Manželka odvětila, že Staré pověsti české dobře zná, a že v nich takový příběh není. Oponoval jsem, že jsem dotyčný příběh nevymyslel a ve Starých pověstech českých již někdy ve věku kolem jedenácti let četl a že mne velmi zaujal. Dodnes si pamatuji i na hrubou strukturu zažloutlého papíru dotyčné knihy, na jakém se koncem čtyřicátých let minulého století tiskla levnější vydání knih,  i to, že text příběhu nezabral ani celou stránku formátu zhruba A4. V té době jsem byl pravidelným návštěvníkem obecní knihovny a dychtivě jsem hltal vše, co se mi v knihách dostalo do rukou. Tehdy jsem ještě netušil, kde se tajemný hrad Lichnice vůbec nachází ani to, že  o deset let později se mi tato oblast stane důvěrně známou a  nalétám tam ve větroních desítky hodin nad pověstnou Lovětínskou roklí i dotyčnou skálou. Nedlouho po této diskuzi mi žena předložila dva výtisky Starých pověstí českých, ve kterých jsem dotyčný příběh skutečně nenašel. Jelikož jsem tento příběh nepopiratelně četl, mohu logicky uvažovat o dvou možnostech.  Za A): Tento příběh mohli redaktoři v některém  poválečném vydání omylem přiřadit do Starých pověstí českých nebo za B): Tento příběh jsem mohl číst v nějaké jiné knize českých bájí, kde obsah legend se do určité míry překrýval s příběhy v knize Staré pověsti české a já je tam ve svých vzpomínkách přiřadil. Pokud se potvrdí varianta B, poctivě se manželce omluvím. Snad by mi mohli s řešením této otázky pomoci i někteří sečtělejší čtenáři portálu i60.

.