Dámy a pánové,
rád bych připomněl 96. výročí tragické smrti Milana Rastislava Štefánika. Jeho odkaz zřetelně naznačuje, že svoji dobu předběhl nejméně o 100 roků. Jeho vzdělání, schopnost prosadit se ve světě a energie ho výrazně odlišovala od jeho generačních souputníků. Často je jeho konzervatismus stavěn do opozice vůči liberálům, kteří hráli klíčové role při založení samostatné Československé republiky. Ale podívejme se na několik jeho myšlenek dnešním pohledem:
„Kto si myslí, že mu slobodu druhý vybojujú, nie je jej hodný“. Na rozdíl od vyspělých demokracií, v žebříčku hodnot našich občanů se svoboda krčí s velkým odstupem, dokonce i za trávením volného času a koníčky, kdesi kolem osmého místa. Když nepočítáme krátké období po druhé světové válce, našim občanům byla svoboda fakticky upírána více než pět desítek roků. Přesto dnes část společnosti opět vzhlíží k zemím s totalitními sklony, pro kultivaci demokracie nedělá nic a s nataženou rukou čeká, že stát vyřeší jejich osobní neúspěch. Svoboda je volnost, ale zároveň odpovědnost. Jsme odpovědní?
„Vzdycháme, že život je krátký a súčasně s ním lahkomyslně mrháme“. V éře globalizujícího se světa je tato myšlenka přesnou charakteristikou naší doby. Že život má i jiný rozměr, než konzum, profesní kariéru a plitkou zábavu, kterou nabízí televize, poznáme často až v okamžiku, kdy nás postihne nemoc, či jiné neštěstí. Teprve potom si všímáme, jaké jiné hodnoty naši skuteční přátelé nabízejí, jak je krásná příroda kolem nás a vlastně jaké štěstí je žít. Kolik lidí si před smrtí pokládá otázku: „Proč jsem vlastně žil?“
„Sila ducha je neobmedzená a nezná hranic“. V moderní éře, jejíž základy položila doba osvícenství, se člověk začal vzdalovat od přírody. Domníval se, že se postupně každý bude mít materiálně lépe, bude vzdělanější. Člověk si myslel, že když opustil Boha, vše je mu dovoleno. Hranice tomuto myšlenkovému schématu nastavila dnešní začínající postmoderní doba, jejímž symbolem se stal počítač a nový pohled na svět se odehrává na pozadí genového inženýrství. Pro dnešní vědce už není překvapením, že po epoše, ve které byla nahodilost, pravděpodobnost, odchylka, varieta vytlačena na okraj jako nežádoucí jevy, přichází doba právě opačná. Chování informační společnosti se po staletích vzdalování opět sbližuje s chováním přirozených přírodních systémů. Emoce se v těchto systémech často prosazují více, než rozum v podobě, jak s ním umíme zacházet. Vědci už vědí, politici zatím nikoli. A jakkoli si dnes leckdo myslí, že vše je dovoleno, měl by si uvědomit, že ne všechno projde. Myslíte si, že si s nástroji a formami vztahů z minulé éry vystačíme v 21. století?
Ve škole nás učili, že M. R. Štefánik byl ten třetí, který se zasloužil o stát. Jeho konzervativní náhled na svět však může vést k tomu, že v éře postmoderny bude tím prvním. Jeho záporný názor na komunismus se již plně prokázal jako oprávněný. Jeho konzervativní myšlenky na širší prosazení teprve čekají. V éře neurčitosti však mohou patřit k několika málo jistotám. A potom jeho pohled na svět bude důležitější, než s kým měl spory, co by udělal, kdyby nezahynul, zda byl více národovec, nebo… A tam si můžete doplnit charakteristiku, kterou chcete. To je z toho důvodu, že málokterému politikovi je přiřazováno tolik vrstev politických či společenských charakteristik, jako M. R. Štefánikovi. Každý si obraz M. R. Štefánika vytváří podle svých představ.
Člověk se na začátku postmoderní doby pokouší o syntézu přírodních a společenských systémů. Pilíře tohoto myšlenkového přístupu ale před více než sto lety pomáhal svou prací a názory pokládat i M. R. Štefánik. To je pádným důvodem k hluboké úctě a tiché vzpomínce.
František Laudát, poslanec TOP 09
