Naposledy svými výroky o inkluzi, tedy začleňování handicapovaných mezi nehandicapované. Cituji: „ Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, měly být umísťovány do tříd s nehandicapovými žáky, protože je to neštěstí pro oba. Opakuji neštěstí pro oba, že? Mohl bych to samozřejmě rozvádět, mohl bych mluvit o šikaně, mohl bych mluvit o tom, že rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla, takže učitelé se nemohou věnovat těm, řekněme talentovaným dětem. …..“. Závěrem svého objevného sdělení se samozřejmě neopomněl opřít do pražské kavárny, která to tak určitě nenechá.
V éře socialismu se jinakost netrpěla. Kdo vybočoval z řady, ať už z důvodů názorových, zdravotních či jiných, byl nemilosrdně zaškatulkován. Tak jen omezený počet lidí věděl o postižených, charita se netrpěla, žili jsme přece v blahobytu, nebo už jsme mu alespoň klepali na dveře. Část společnosti se po roce 89 ošívala, když najednou na ulici začala potkávat postižené. Řada z nich byla už na první pohled jiná. Společnost nezvyklá na tento nový fenomén se jen postupně učila s tím vyrovnávat. Musím říci, že velice dobře.
Vzpomínám si, jak v první polovině sedmdesátých let začali soudruzi pokusně vybírat žáky do tzv. výběrových tříd už na druhém stupni tehdejší ZDŠ (pro mladší ročníky Základní devítiletá škola, druhý stupeň, lidově označovaný jako měšťanka, byl od šesté třídy). Následně od pokusů soudruzi ustoupili. Nešlo o hledisko zdravý – postižený, ti byli ve zcela jiných ústavech. Šlo o to, aby méně nadaní nebrzdili ty chytré. Často jsem si kladl od té doby otázku, jestli to bylo dobře? O řadu let později jsem měl možnost provádět po jedné památce děti extrémně nadané z tzv. Menzy. Tedy další vybranou komunitu. A otázka vytváření selektivních společenství se mně opět vrátila.
Málokdo žije v takovém skleníku, aby se v životě dříve či později nesetkal s lidmi, kteří jsou chudší, kteří jsou méně kultivovaní, méně vzdělaní, více postižení, starší… Jestliže se člověk od mládí, už ve škole, pohybuje v jistém modelu blízkém přirozené společnosti, určitě si v životě ušetří řadu traumat, řadu přešlapů.
Kdokoli z nás se může dostat do množiny postižených, a když už s tím má nějakou zkušenost, určitě má větší šanci se s tím vyrovnat. Určitě existuje velká škála handicapovaných, která svým úsilím, bojovností a energií poprat se se svým problémem pomáhá zdravým jedincům více, než naopak.
Ještě pořád, navzdory obecnému úpadku klasických konzervativních hodnot, věřím, že děti jsou pro většinu lidí nejvyšší životní metou. A teď si představte, že se vám narodí postižené dítě. Část rodičů to vzdá, ale dost velká část v sobě probudí bojovníky a snaží se dítě dostat do běžného života. A těm nyní prezident Zeman vzkazuje, že pro jejich dítě je určena jen zvláštní škola či nějaký odkládací ústav.
Domnívám se, že každá humánně založená společnost má jednu základní povinnost. Každé dítě, pokud je to jenom trochu možné, postavit v životě na stejnou startovací čáru. Asi je obtížné či nemožné sladit dětem čáru ekonomickou. Tu determinují rodiče. Ale alespoň v prvních letech diferencovat čáru společenskou a čáru vzdělání považuji za nestoudnost, absenci humanity. Jestli se někdo cítí brzděn pomalejším, méně schopným, handicapovaným, má tisíce možností osobní kompenzace. Pro naši společnost je aktuálně problémem nejen úpadek vzdělanosti a praktických dovedností, ale i pokles sociální empatie, tolerance k jinakost, pokles soudržnosti, malý rozsah principu reciprocity. Vezmu-li to pragmaticky, to všechno jsou podmínky nutné, nikoli postačující, pro ekonomiku třetího tisíciletí.
Závěrem se vrátím k výroku o nejpomalejším vozidle v koloně. Pomyslnou kolonu lze sestavit nejen ve škole, ale co takhle kolona prezidentská? Václav Havel hledal odpovědi na otázky morální a etické, Václav Klaus tlačil na výkon společnosti. Co v prezidentské koloně dělá Miloš Zeman? Už i jeho zastánci, s výjimkou Veleby, jsou minimálně na rozpacích. Na konci polistopadové prezidentské kolony drkotá ztrouchnivělý žebřiňák. Jen nenapravitelný optimista by upozornil na jeho výhody coby bojového vozidla. Koule proletí a mnoho škody nenadělá. O řidiči žebřiňáku to však říci nejde!
František Laudát
TOP 09
