V prvních měsících roku 2010 se rozhořela diskuse o zdaňování zaměstnaneckých benefitů. Podle schválené novely zákona o DPH se musela tato daň odvádět z ceny běžné bez ohledu na to, že určitý benefit poskytnul zaměstnavatel zaměstnanci za výrazně nižší cenu. Nejvíce se hovořilo například o tzv. režíjkách pro železničáře. Nový režim odvádění DPH, který se netýkal jen zaměstnaneckých výhod, měl smysl mimo jiné jako opatření v boji proti daňovým únikům.
Proti tomuto režimu zdanění se zdvihla vlna nevole ze strany odborářů a socialisté najednou zapomněli, že novou úpravu schválili také oni. Odbory začaly vyhrožovat stávkou a vyvíjet na Fischerovu vládu nátlak, kterému její ministři nedokázali odolat. Protože novela zákona o DPH již platila od ledna, socialisté a komunisté prosazovali co nejrychlejší projednání změny ve stavu legislativní nouze. Jako tehdejší náměstek ministra financí jsem poukazoval na negativní dopad na veřejné rozpočty, pokud tlaku odborů vláda ustoupí. Stalo se tak v březnu a změna byla schválena přes veto prezidenta i nesouhlas Senátu hlasy levicových poslanců hned následující měsíc.
Pokud položíme na jednu misku vah jedno prolobbované a nesystémové
opatření zvyšující deficit veřejných rozpočtů a na druhou misku snahu
vlády o jeho snížení v řádech desítek miliard, vidíme, že pro současnou
situaci existuje jednoznačné legitimní zdůvodnění. Na rozdíl od situace
na počátku roku. Zástupce opozice zřejmě proto trápí velmi krátká paměť.