Potkal jsem nedávno cestou do práce dvě milé kolegyně, dnes již na penzi. Obě patřily ještě k té starší škole, kdy slušnost a úcta, třebaže někdy ne víc než formální, ještě byla pravidlem. „Gentleman nechvátá“ utvrzovaly mně ve správnosti jednání, kdy byť směřující na pracoviště našel jsem si čas na pár slov přátelského poklábosení.
„Gentleman nechvátá“, jakpak mohla znít tato slova současné britské politické reprezentaci, horečně připravující poslední kroky k opuštění Evropské unie. S dohodou nebo bez dohody, hlavně už konečně naplnit dojednaný termín. A co bude po Brexitu? Nějak to dopadne, hlavně, že jeden horký brambor zmizí z politické scény. Horečný chvat doprovázený zákonodárnou iniciativou v parlamentu nepomohl. Ani Boris Johnson svůj první termín nedal.
O tom, že přílišný chvat v politice obvykle nic dobrého nepřináší, se už Britové mohli přesvědčit. Psal se rok 1979. Studená válka mezi Západem a Východem byla na svém vrcholu, Spojené království bylo krátce po volbách, na post ministerského předsedy usedla Margaret Thatcherová. V domácí politice zahájila úspěšný boj proti všemocným státním monopolům, v politice zahraniční zdědila jeden horký brambor, který dle tehdejších britských politiků ohrožoval postavení království na mezinárodním poli – tzv. problém Rhodesie. 14 let uplynulo od jejího vyhlášení jednostranné nezávislosti na svém bývalém koloniálním pánovi (1965), a přestože ekonomicky patřila Rhodesie k nejvyspělejším zemím v Africe, tzv. vláda bílé menšiny byla mocnou propagandistickou zbraní v rukou komunistického světa a jeho rozvojových nohsledů k atakům demokratického nepřítele. Jak by ne, když se musely s břichem kručícím od hladu dívat na „obžerství“ rhodeských obyvatel. Připomínám, že tehdy ještě nejen „bílé menšiny“.
A tak se rozběhla horečná činnost za účelem „vyřešení problému“. Postupující rozhovory ovšem vázly a stále více se ukazovalo, že na řešení nikdo kromě Spojeného království v zásadě neměl zájem. Tzv. „vládnoucí bílá menšina“ v Rhodesii byla přesvědčena, že „problém“ byl odstraněn nedávným jmenováním biskupa Muzorewy do čela vlády. Byla přesvědčena, že její kroky postupného odstraňování překážek účasti Afričanů v politickém životě jsou nejvhodnější cestou k urovnání vnitřního konfliktu. Afričtí revolucionáři v čele s Mugabem a Nkomem zase byli přesvědčeni, že konflikt vyřeší jejich početní převaha a sovětské zbraně.
A jádro věci? Podobně jako v případě Brexitu jím byla dohoda (Lancaster House Agreement), jejíž součástí bylo nejen nové ústavní uspořádání nově vzniklého státu Zimbabwe, ale také řešení rozdělení půdy mezi bílé osadníky a africkou většinu. Zatímco Ian Smith jako zástupce bílých osadníků varoval před zneužitím ústavních paragrafů, Mugabe a Nkomo zase odmítali podepsat kvůli nejasnému řešení pozemkové reformy a hlavně jejího financování. V hospodářské krizi zděděné po vládách labouristů potřebovala nová konzervativní vláda nějaký rychlý výsledek a zvyšovala proto tlak na strany lancasterské dohody. A tak nakonec dokument, který kromě Británie nikdo nechtěl, byl ve chvatu a pod nátlakem stranami podepsán.
Důsledky na sebe nenechali dlouho čekat. Napřed vyrovnání účtů mezi „bratry v boji za nezávislost“, poté postupné úpravy vágních ustanovení takzvané „ústavy“ a vznik diktatury, rozkradení bílého majetku a nakonec naprostý ekonomický rozvrat, bída a hlad všech obyvatel kromě pár vyvolených….Britové si připsali další neúspěch své africké koloniální mise, který vyvrcholil vystoupením Mugabeho Zimbabwe z Britského společenství národů.
Jistě, brexitová dohoda snad bude mít k takovému scénáři daleko (byť nedělejme si iluze třeba o doutnajícím ohýnku na irském ostrově). Aby však nedošlo k poškození zájmů všech jejích signatářů a především samotných britských občanů, na něž dopadne v první řadě, určitě má smysl pár měsíců (a nebál bych se říci i let) počkat. Tolik „zla“ snad členství v EU Spojenému Království nepřineslo, a když už došlo k rozhodnutí vydat se jinou cestou, nechť se tak děje na základě kvalitní a promyšlené dohody, kterou budou akceptovat všichni zúčastnění a která přinese do vztahů mezi všemi aktéry důvěru, na jejíž základě bude možné vybudovat novou strukturu budoucí spolupráce v Evropě.
Koneckonců, na příkladu Brexitu si nejstarší parlamentní demokracie ověřila, že pojistky proti náhlým zvratům a „přílišnému chvatu“ jednotlivců fungují, což je to dobré, co si s brexitových kolotočů může britská veřejnost odnést. A možná vykřičník i pro nás, diskutujeme-li třeba o funkci Senátu. I naše „spící“ komora se může jednou ukázat nezastupitelnou pojistkou proti „ztřeštěným“ nápadům některých představitelů naší politické scény, když už našim poslancům zcela chybí nadstranické sebevědomí, které je těm britským (ale možná i našim senátorům) dáno přímou volbou v podmínkách většinového volebního systému.
