Třetího února 1960 zazněl v parlamentu v Kapském městě zásadní projev tehdejšího britského ministerského předsedy Harolda Macmillana, oznamující převratné změny britské koloniální politiky, které měly ovlivnit osud milionů lidí v africké části britského impéria. Realizace nové politiky dekolonizace měla neblahý dopad na osud dvou generací lidí v Africe a jedné generace v samotné metropoli.
„Kdyby žil Churchill dneska, pravděpodobně by emigroval do Rhodesie, protože nic z toho, v co jsme věřili, co jsme obdivovali a na co jsme byli hrdi, už v Británii neexistuje“, citoval rhodeský deník Rhodesia Herald slova svého ministerského předsedy Smithe 29. října 1966, tedy šest let poté…
„Za Smithe bylo lépe…Koloniální vláda Iana Smithe se starala o hospodářství a řídila ho lépe než vláda ZANU PF, která byla u moci od získání nezávislosti…“ citovala hlásná trouba vládnoucí zimbabwské strany ZANU PF Sunday Mail názor občana Kugary 6. října 2013, padesáttři let poté.
„Prezident Mnangagwa podepsal zákon „o národním odpuštění a usmíření“, který by měl odstranit křivdy způsobené vražděním v západní části zimbabwské provincie Matabeleland po nástupu vlády černé většiny“ uvádí BBC News 25.1. 2018, padesátosmlet poté.
Podobně jako dvě generace našich občanů ztratily nejkrásnější část svého života pod jhem komunistického žaláře, dvě generace Afričanů bývalého Britského impéria trpěly nejen bezprávím, ale i nezměrnou chudobou a životní bezvýchodností, v níž se ocitly v důsledku předání moci britskou správou africkým nacionalistům.
Jak hluboce se na začátku roku 1960 tehdejší britský ministerský předseda Macmillan mýlil, když v průběhu své téměř měsíční návštěvy po zemích impéria zvěstoval napřed v Ghaně, a potom před poslanci parlamentu Jihafrické unie v Kapském městě, že „vítr změn zavál nad kontinentem a ať se nám to líbí nebo ne, růst národního uvědomění je politickou skutečností. A my ji musíme akceptovat a naše národní politika to musí vzít do úvahy…“
Rozdíl odezvy na jeho slova pak charakterizoval i rozdílný vývoj v jednotlivých zemích. V Akkře ovace a bouřlivý potlesk uvnitř sálu, korupce, chudoba a ztráta důstojnosti a perspektiv občanů v ulicích. V Kapském městě hrobové ticho uvnitř sálu, ale bohatství, spokojenost a naděje v ulicích. „Poděkování“ ministerského předsedy Jihoafrické unie Hendrika Verwoerda za Macmillanův projev bylo výmluvné a nekompromisní: „..přinést spravedlnost všem neznamená dát ji pouze černému muži, ale znamená to dát ji také muži bílému….byl to bílý muž, který do Afriky přinesl civilizaci a který osídlil Jižní Afriku, zemi, kde žádní lidé nežili, když poprvé vstoupil. Bílý muž přinesl vzdělání, nabídl nový způsob života, zajistil hospodářský rozvoj a přinesl ideály západní civilizace..“ A naplněný sál pod sochou královny Viktorie tleskal a myslel si „ne ne Harolde, tady žádný vítr změn vát ještě dlouho nebude…“ A nevál až do pádu železné opony v Evropě.
Uběhlo už hodně času a dnes víme, co následovalo. Hluboký omyl tehdejšího britského konzervativního předáka Macmillana neuvedl v chaos a zmar pouze větší část bývalého afrického impéria, ale jeho slabost a ideová nevyhraněnost a především opuštění základních premis konzervativního myšlení přinesla zmatek a anarchii i do samotné Británie. A tak zatímco na troskách bývalé britské Středoafrické federace vyrostly zkorumpované diktátorské nacionalistické režimy Hastingse Bandy v bývalém Ňasku, dnes Malawi, a Kennetha Kaundy v bývalé Severní Rhodesii, dnes Zambii, Británie se čím dál více zaplétala se socialistickým myšlením odborářských organizací vrcholícím totálním kolapsem veřejné správy v 70. letech minulého století. A tak zatímco občané „osvobozených“ afrických států trpěly pod tíhou chudoby, hladu a krutého pronásledování každého náznaku opozičního myšlení, občané Británie trpěli pod horami nevyvážených odpadků, nefungujících komunálních služeb a nechtěnou imigrací z bývalých kolonií. I tady je možné vysledovat kořeny dnešního odmítnutí Evropské unie a její imigrační politiky.
Marná byla varování před důsledky unáhleného dekolonizačního procesu, prováděného v nejvyhraněnějším období studené války, která zaznívala z úst posledního ministerského předsedy Středoafrické federace Welenského, z úst stážce imperiálních tradic v konzervativní straně Salisburyho nebo později z úst členů platformy chránící tradiční konzervativní myšlenky a hodnoty v Konzervativní straně, tzv. Monday klubu. Macmillan uvedl do pohybu nekontrolovatelné soukolí, které v Británii zastavil až nástup Margarety Thatcherové v roce 1979 a v Africe věřme, že třeba pád diktátora Mugabeho v Zimbabwe v listopadu loňského roku.
Současná Jihoafrická republika a bývalá Rhodesie (do roku 1979), které se staly hrází neúspěšnému dekolonizačnímu procesu v 60. letech, jsou viditelnými a hmatatelnými obrazy jak hluboce se Macmillan se svým „větrem změn“ mýlil. Když byl konečně socialistickou atmosférou světového myšlení rhodeský ministerský předseda Smith donucen předat svou vládu africkým nacionalistům v roce 1979, byla Rhodesie díky své neústupnosti a lpěním na nejlepších tradicích britského konzervatismu výkladní skříní afrického kontinentu. „Perla Afriky“, jak byla nazývána tehdejšími médii. Když byl loni donucen odstoupit jediný vládce Zimbabwe po předání moci (neberu-li v úvahu kratičkou přechodnou Muzorewovu vládu), zanechal zemi v troskách. Bez vlastní měny, 90% nezaměstnanost, zoufalství a bída občanů nutící je k emigraci do sousedních zemí. A místo zlatavých lánů vlnícího se obilí spálená země a hordy bezprizorních lidí bezcílně se toulající krajem, stav ne nepodobný situaci ve středověké Evropě po třicetileté válce. A nakonec tisíce lidí v ulicích vítajících tanky mířící k prezidentskému paláci a končící vládu „prezidenta osvoboditele“
Stejné platí pro Jihoafrickou republiku. Verwoerd, Vorster ani Botha neuhnuly neustálému tlaku OSN řízenému ze Sovětského svazu na předání moci a i přes vojenské akce afrických nacionalistů podporovaných komunistickými režimy drželi vládu v rukou bílých osadníků. Vládu, která ve vyostřené atmosféře studené i horké války nemohla ze sebezáchovných důvodů respektovat politické zájmy černé většiny, ale která jí na druhé straně poskytla vzdělání, zdravotní péči, dostatek potravin a střechu nad hlavou. Vše, co nacionalistické a diktátorské režimy v sousedních zemích svým občanům nabídnout nedokázaly a ještě své vlády vyšperkovaly arogancí moci a krutým pronásledováním jakéhokoliv náznaku opozice nebo nesouhlasu.
A když v roce 1994, mimochodem roce, kdy je ve Rwandě vyvražděno v průběhu 3 měsíců téměř million lidí, předává Wilem de Klerk vládu Nelsonovi Mandelovi, předává mu ekonomicky nejbohatší zemi v Africe.
V 60. letech minulého století nebyla doba ještě zralá pro tak zásadní změny, které předjímal Harold Macmillan. Doba nazrála teprve v okamžiku, kdy padl komunistický svět rozsévající zlo a nenávist nejen ve svých državách, ale vyvážející je prostřednictvím svých pohůnků do celého světa.
Vláda bílé menšiny jistě nebyl nejlepším způsobem vládnutí a není možné s ní souhlasit. Nabízeli se však i jiné perspektivy a možnosti než předání moci africkým nacionalistům. Nositelům myšlenek postupného prolínání moci, jakými byli třeba Sir Roy Welenski ve Středoafrické federaci nebo Garfield Todd v Jižní Rhodesii však nebyla dána možnost své programy realizovat. Britská vláda, byť konzervativní, už byla příliš ve vleku levice a kola, která se dala do pohybu, nešlo zastavit.
Od Macmillanova vystoupení v kapském parlamentu uplyne 3. února 58 let. Jeho projev bude navždy mementem, že i skutky konané v dobré víře mohou někdy dláždit cestu do nejhoroucnějších pekel.
