Tři roky uplynuly od referenda o vystoupení Spojeného Království z Evropské unie. Tři roky diskusí, vzájemného osočování, ale také politických zvratů doprovázených odchody dvou premiérů, parlamentními volbami, ztrátou vlády parlamentní většiny, novými a novými pokusy využít nejistoty a zmatku k posílení pravomocí nebo dokonce vystoupení některých součástí ze společného království. Do konce října, kdy uplyne další termín pro ukončení členství v EU, čeká britskou politickou scénu ještě pěkné drama, které zajisté, ať už bude výsledek jakýkoliv, nebude poslední kapitolou dění.
Při náhodném pohledu pár roků zpět by asi většina hledajících našla podobná představení, která se svou dramatičností od toho současného příliš neliší.
Tak třeba dnes je tomu šedesát osm let, kdy byla 18. září 1951 ve Victoria Falls v tehdejší Jižní Rhodesii zahájena konference, jíž se zúčastnili nejdůležitější osobnosti tehdejších britských závislých území Jižní Rhodesie, Severní Rhodesie a Nyasalandu. Účelem setkání bylo přijetí rozhodnutí o podmínkách a postupu federalizace uvedených závislých území s cílem vzniku společného federálního státu. Pravdou je, že tehdejší labouristická vláda v čele s Clementem Attleem federalizaci příliš nepřála. Byla ovšem v situaci těsné parlamentní většiny, byť sedm křesel, jež měla k dispozici navíc, bylo něco, o čem se mohlo Therese Mayové nebo Borisi Johnsonovi v premiérských křeslech jenom zdát. Těsná parlamentní většina nutila Attleeho kabinet k řadě ústupků, a k těm patřilo i zahájení jednání o zmíněné středoafrické federaci.
Konference začala ve velkém a začaly se rýsovat cesty k uskutečnění snu středoafrických politických lídrů Godfreye Hugginse a Roye Wellenského. Leč přišel druhý den a s ním blesk z čistého nebe. Clement Attlee vzhledem k vyrovnanosti sil mezi vládou a opozicí vyhlásil nové parlamentní volby na 25. říjen následujícího měsíce. Konferenční jednání, které mělo přinést zásadní průlom do současných diskusí a přípravných prací, skončilo naprostým fiaskem bez možnosti přijetí zásadních rozhodnutí. Zůstalo otázkou, věděli-li vysocí britští představitelé o záměrech ministerského předsedy a zůstalo faktem, že od chvíle zveřejnění vyhlášení voleb se zástupci britské delegace začali více zajímat o obhájení své parlamentní pozice ve volebních regionech tisíce kilometrů vzdálených než o zájmy politiků a občanů britských závislých území ve Střední Africe.
Labouristé volby prohráli, k veslu se vrátil po válce zhrzený Winston Churchill, Oliver Littleton (pozdější Lord Chandos) byl jmenován ministrem pro záležitosti kolonií.
Den po volbách byl důvod, aby budoucí ministerský předseda Federace obou Rhodesií a Nyasalandu Roy Wellenski vyhlásil : „Výhledy pro federaci ve Střední Africe jsou v této chvíli daleko lepší, než tomu bylo před 24 hodinami. Jestliže dokážeme vytvořit tady ve Střední Africe silné Britské dominium schopné bránit své vlastní zájmy, schopné říci ostatním, aby do našich věcí nezasahovali, pak věřím, že můžeme vybudovat stát, který dokáže světu, že můžeme žít vedle sebe v multirasové společnosti.“ (citováno z Wellenského memoárů „4000 days“).
Teprve čas ukázal, že toto všechno bylo pouhé preludium k časům nadějí a zvratů, jež po deseti letech přinesly konec všem nadějím na příchod civilizace a světla do temných končin afrického vnitrozemí a vyústily v krvavé diktatury Dr. Hastingse Kamuzu Bandy v Malawi, následníkem britského Nyasalandu, a Kennetha Kaundy v Zambii, pokračovatelkou britské Severní Rhodesie. „Lux in Tenebris“ (na státním znaku protektorátu Nyasaland) svítilo už jen v Jižní Rhodesii, aby ho o 17 let později definitivně udusila pádná pěst Roberta Mugabeho.
A přitom, a budu citovat opět Wellenského: „Kdyby bylo rozhodováno správně, a přitom rozhodnutí nebylo složité, střední Afrika se mohla stát stejným státem jako je Kanada“. Střední Afrika se druhou Kanadou nestala. Británie se tak dlouho rozhodovala, tak dlouho lavírovala, tak dlouho příslušné politiky více zajímaly hlasy doma než osud bílých afrických osadníků, až se nakonec rozhodla nepříliš šťastně.
Také dnes se zdá, že ve hře jsou více hlasy voličů než skutečné zájmy Spojeného Království. Konec středoafrické federace nebyl pouze koncem nadějí na vytvoření jiné Afriky, než kterou většinou známe a ze které prchají nešťastníci hledat lepší zítřky u bývalých kolonizátorů, ale také koncem Spojeného Království jako světové koloniální velmoci. Jaký bude mít brexit dopad na postavení bývalého impéria v Evropě ukáže budoucnost, nicméně poučíme-li se z historie, žádný nový úsvit je asi nečeká.
