Nejednou jsme si mohli v různých médiích přečíst články o poklesu důvěry občanů ve stranickou politiku. Není se co divit. Jak by mohli občané důvěřovat strukturám, kterým jak se zdá nevěří ani sami jejich příslušníci?
V poslední době jsme byli svědky trojí volby předsedů tzv. tradičních politických stran zvolených do Poslanecké sněmovny – TOP, KDU-ČSL a nyní ODS. V případě TOP neměl žádný stávající člen zájem stranu vést, zaskočit musel narychlo přijatý Jiří Pospíšil, dříve člen ODS. U KDU-ČSL ve volbách neúspěšný předseda Pavel Bělobrádek nabídl svou funkci k dispozici, ale ve straně se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten ho na předsednickém postu nahradit a tak můžeme být jen rádi, že Pavel vzal na sebe nikým nechtěné břímě a předseduje dál. U ODS jsme byli svědky volby předsedy o víkendu. A zase žádný jiný uchazeč kromě stávajícího předsedy Fialy. Vyhrál téměř komunistickým způsobem s 90 % hlasů. To není obdivuhodné. To je smutné a varující.
Co mě na tom fascinuje je skutečnost, že zatímco o místo předsedy strany je zájem téměř nulový a nebýt obětí stávajících úřadujících předsedů, strany by snad ani neměl kdo vést, o místo místopředsedů je zájem takový, že je třeba vytvářet jich stále více, aby ambice zájemců mohly být ukojeny. Přitom bych si myslel, že funkce místopředsedy je pouhým předpokojem pro uchazeče mající zájem o post nejvyšší. Buď mi dává klid, abych se v tomto předpokoji v klidu připravil na souboj o vedení strany nebo je pro mě nutným zlem poté, kdy jsem ve volbě o post nejvyšší neuspěl. V tradičních stranách je tomu zdá se jinak. O místo předsedy není zájem, všichni chtějí být místopředsedou.
I tato skutečnost nutně musí vést k programové a myšlenkové degeneraci tradičních politických stran, kterou občané vnímají. Nové nápady, nové přístupy, nové způsoby řešení se nejlépe generují v soutěži uchazečů o nejvyšší stranické posty. V soutěži, v níž mají straničtí voliči možnost vybrat si z více myšlenkových proudů, reprezentovaných jednotlivými uchazeči. V soutěži, ve které by měl zvítězit ten nejkonkurenceschopnější proud, který pak bude schopen prorazit i na vyšší úrovni v soutěži různých politických stran. A jehož nositel pak bude schopen zastávat nejvýznamnější post ve vládě, v kraji nebo v obci.
Stav, kdy všichni volíme Pospíšila, Bělobrádka, Fialu je medvědí službou dalšímu myšlenkovému a názorovému rozvoji politických stran. Přesvědčila se o tom sociální demokracie. Řada politologů se shodla, a není důvodu nesouhlasit, že zásadním krokem k pozvolnému úpadku bylo také potlačení vnitrostranické konkurence. Potlačování, vylučování, umlčování konkurentů vedlo k tzv. posílení mandátu předsedy, avšak na úkor názorové a myšlenkové soutěže, což se nakonec ukázalo pro stranu téměř smrtelným. Proč by se potlačení konkurenti měli podílet na tvorbě stranického programu? A myšlení lidí kolem předsedy už bylo prostě vyčerpáno. Volební program v podobě mletí prázdné slámy a opakování minulých programových tezí, samozřejmě doprovázený nekorigovanými křečemi vedení – zesměšňovaného i vlastní členskou základnou - , musel vést nutně k tomu, čeho jsme byli ve volbách svědky. Ač Sobotkův mandát byl téměř 100%, ve volbách mu to nepomohlo. A pokud nejsou kolem předsedy lidé, kteří zavčas řeknou, že strana jede z kopce a je nejvyšší čas přepřáhnout, pak náraz musí být tvrdý. A k tomu by měli být místopředsedové. Nikoliv pouze kývači a přisluhovači ubezpečující předsedu o jeho výjimečnosti, ale také oponenti a v pravý čas červeně blikající výstražná světla.
Mandát předsedy strany by vůbec neměl spočívat v tom, jestli ho zvolilo 100 % delegátů nebo jen 51 %. Vítězství jako vítězství. Mandát by měl spočívat v tom, do jaké míry jsou poražené frakce ochotny uznat porážku a až do další volby plně podporovat vítězného kandidáta. Aby to mohli při příštích volbách zkusit znovu. Podobně jako to známe třeba ze Spojeného království, kde vnitrostranické frakce a zápas mezi nimi jsou trvalým ideovým zdrojem stranické politiky a kde vzhledem k většinovému volebnímu systému stranu v parlamentu často zastupují představitelé nejrůznějších názorových proudů. A koneckonců jak jsme mohli vidět i v prezidentských volbách, kde si kandidáti nešli po krku takovým způsobem, aby poražení nebyli schopni podpořit vítěze v dalším kole.
ODS se nyní veze na relativně vítězné vlně (byť bych spíše mluvil o zastavení dlouhodobého propadu) a výměna vedení možná nemusela být na pořadu dne. Přesto chybějící konkurence a zkušenost z přímého souboje o nejvyšší stranický post může také být začátek konce. Otázka pouze zní, jestli stávající předseda svým výsledkem dosáhl svého maxima nebo je schopen ještě něco přidat. Zkušenost nás učí, že ani ti největší matadoři, jakými byli svého času Klaus, Zeman nebo Paroubek nedokázali svá největší vítězství zopakovat a že všichni, kteří nastoupili na jejich místa, byli úspěšní většinou jen jednou.
Stojaté vody občana nepřitahují. Rádi hovoříme o tom, že dnešní volební kampaň je často více o schopnostech marketinku než o vlastních volebních programech. Měli bychom si proto být vědomi faktu, že v politice jsou často nejdůležitějšími součástmi marketinku právě tváře. A ty se velmi rychle okoukají. Rčení, že změna je život, platí pro politické strany stejně silně, jako pro jiné oblasti našeho života. Nové tváře, nové vize, nové nápady, nová politika. Přijít s novinkou dříve, než se staneme pro voliče lhostejnými nebo než nám ji sebere konkurence. I to by mělo patřit k nezbytné výbavě zajištující dlouhodobou úspěšnost politické strany, včetně té konzervativní. A naopak, sázka na stávající nebo dávno okoukanou tvář je velmi často začátkem konce. Vyprávět mohou všechny tradiční i netradiční strany.
