Trošku jsem se probíral některými ohlasy našeho politického establishmentu i tzv. odborníků k výsledku amerických voleb a až na některé výjimky spíše z okraje politického spektra žádná velká radost nepřevládá. Není se co divit, u Clintonové by každý věděl na čem asi je a o čem její politika bude, zatímco Donald Trump je velká neznámá.
Malinko mně to připomíná nejistá očekávání a strach (ukázalo se, že oprávněný) po vítězství Ronalda Reagana nad Jimmy Carterem v roce 1980. Cartera svět znal jako tzv. mírotvorce, strůjce tzv Camp Davidských dohod o urovnání vztahů mezi Izraelem a Egyptem a člověka, který vyvíjel úsilí o řešení některých tehdejších ohnisek napětí včetně napětí mezi velmocemi tzv. mírovou cestou. A tu máš čerte krompáč, po něm nastoupil bývalý herec (komunistické noviny si neodpustili dovětek „v druhořadých filmech“) s ostrou protikomunistickou a zbrojařskou rétorikou a s programem zaměřeným na zvýšení americké bezpečnosti. Jak to dopadlo a co to komu přineslo už víme. Jeho prezidentování připravilo půdu pro největší změny světového politického uspořádání od 2. světové války.
Také dnes už má Amerika dost nevýrazných a nikam nevedoucích iniciativ minulých prezidentů, a to jak Obamy, tak i jeho předchůdců od teroristických útoků na New York a Washington z 11. září 2001. Jejich silná slova o řešení domácích i zahraničních hrozeb nebyla většinou doprovázena odpovídajícími činy podpořenými nasazením odpovídajících prostředků. Amerika byla zavlečena do řady konfliktů s nejasnými zadáními a vágně definovanými očekáváními. Výsledkem je dlouhodobá angažovanost ve vojenských dobrodružstvích, které jsou náročné na financování, ale nemají za současného rozložení politických sil řešení. Chybí jasné politické zadání, chybí definování prostředků k jeho naplnění, chybí vize očekávaného nového řádu (slova o nastolení demokratických režimů jsou jen frázemi)
Vítězství Clintonové by pouze prodloužilo současnou agónii. Clintonová už měla řadu možností prokázat své schopnosti řešit nejpalčivější problémy Ameriky i světa. Neukázala je. Nebyla ani výraznou první dámou a nebyla ani výraznou ministryní zahraničí. Pohybuje se už příliš dlouho na špici politické hierarchie, aniž si může připsat tak výrazné body, které by ji opravňovaly stát se americkou prezidentkou. Mohla by vyhrát, ale v jiné době, v době bez očekávání zásadních řešení, která před Amerikou i světem dnes stojí.
Nevšímejme si Trumpovi rétoriky ani některých jeho extrémnějších pohledů na svět. Jakmile nastoupí do funkce, budeme mít před sebou zcela jiného Trumpa, než jakého známe z prezidentské kampaně. Amerika v jeho případě nevolila Trumpa, ale volila odklon od bezbarvých a bezvýrazných tváří minulé doby, které už nemohou nic nového přinést. Volba Trumpa je především volba nových postupů, nových řešení, nových očekávání a nových vizí. A jestliže se Trump nějakým způsobem vymezil ať už k Rusku, k Evropě nebo americké angažovanosti v probíhajících konfliktech, jeho činy v Bílém domě mohou být zcela odlišné. Pro Američany je podstatné, aby tyto činy nastolily podmínky pro ukončení současných konfliktů, aby světu jasně ukázaly, že Amerika není fackovacím panákem různých pacifistických a mírových organizací, ale že je zase zemí, která je schopna své představy a vize nejen definovat, ale také naplnit. Ať už to budou vize, které se nám budou líbit nebo vůči kterým se budeme vymezovat.
Volba Donalda Trumpa je volbou Američanů, kteří volají po novém domácím i světovém pořádku. V čem si můžeme být jisti je skutečnost, že Američané těžko dovolí oslabení své pozice jediné supervelmoci. Zvolené prostředky a jejich líbivost ukáže už blízká budoucnost. V našem zájmu i v zájmu světa je vize silné a respektované Ameriky. Donald Trump může na rozdíl od Hillary Clintonové tuto vizi naplnit. Podobně jako ji naplnil Ronald Reagan v letech 1981-1989.
