Napřed obviníme obchodní řetězce z tzv. tržní síly (elaborát instituce zvané Úřad pro ochranu hospodářské soutěže), potom jim chceme diktovat, které dny smějí prodávat a které už ne a nyní přichází sociální demokracie s nápadem diktovat jim, za kolik smí prodávat své zboží a za kolik už ne. Alespoň tak se jeví výpad ministra Tomana proti tzv. slevovým akcím.
Přitom prostředí maloobchodu s rychloobrátkovým zbožím patří k nejkonkurenčnějším trhům s celou řadou aktérů nejrůznějších velikostí a specializací, které nabízí v zásadě stejné zboží a kde cena je jeden z mála faktorů, který jim umožňuje přitáhnout nebo udržet si zákazníka.
Na jedné straně máme úřad, který by měl sledovat, zdali se konkurence nedomlouvá na cenách a nekoná ve vzájemném souladu, na druhé straně se nám nelíbí, jestliže obchodníci stanoví cenu tak, aby byli konkurenceschopní. Jinými slovy, nižší než je cena konkurence.
Přitom bych neřekl, že ceny potravin nebo běžného spotřebního zboží jsou nízké nebo podnákladové. Při daleko nižší kupní síle většiny obyvatel je cena většiny zboží nenabízeného v akcích v supermarketech podobná nebo v průměru jen nepatrně nižší než v zemích s výrazně vyšší kupní silou obyvatel. Svědčí o tom nejen skutečnost, že řada občanů v příhraničních oblastech nakupuje raději za hranicemi, ale koneckonců i to, že cestování do zahraničí s paštikami a salámy je už převážně folklórem minulosti.
A pokud jde o ceny zemědělských výrobků? Už Ludwig von Mises (rakouský ekonom, 1881-1973) ve svém stěžejním díle Lidské jednání (Praha 2006, str. 651) uvádí : „Není nic nespravedlivého na tom, že po dlouhou dobu můžeme pozorovat tendenci k ustavení takových cen zemědělských produktů, jež vedly k odchodu značné části populace ze zemědělství a jejího zapojení se do zpracovatelského průmyslu. Nebýt tohoto vývoje, devadesát či více procent obyvatelstva by stále pracovalo v zemědělství a zpracovatelský průmysl by byl o svůj rozvoj připraven. Veškeré vrstvy obyvatelstva, včetně zemědělců, by na tom byly hůře. Kdyby byla scholastická doktrína spravedlivé ceny uplatněna v praxi, stále bychom dosahovali ekonomické úrovně třináctého století….“
Asi bych doporučil ministru zemědělství i dalším inovátorům trhu, aby raději nechali fungující tržní prostředí na pokoji a ponechali na účastnících trhu, to je na producentech, prodejcích a zákaznících, aby si sami bez intervence moudrých ministerských hlav nastavili prostředí, které jim bude nejvíce vyhovovat. Funguje to v zahraničí, proč by to nefungovalo i u nás.
A proč v zahraničí nejsou slevové akce tak masivní a slevy menší? Prostě proto, že běžná cena není tolik nadhodnocena a kupní síla obyvatel je tak vysoká, že pohyb o nějaký ten cent nebo peny nahoru či dolů zákazník mnohdy ani nepostřehne. Na rozdíl od přepočítávajícího zákazníka českého, kde sleva balíčku sýra z 2,99 GBP na 1,99 GBP je sleva za 30 kč a to už přece stojí za to. Nebo snad ne?
Chceme-li už něco řešit, pak se nezabývejme cenami zboží, ale zabývejme se také cenou práce. Proč 30 let po odstranění řízené ekonomiky vyděláváme stále jen zlomek toho, co Němec nebo Rakušan? To jsme takoví pracovní břídilové? Obchodní akce jsou především výrazem líbivé nabídky za přijatelnější ceny s cílem přitáhnout zákazníka. Jejich primárním důvodem je nabídnout větší nabídku zboží přijatelnějšího pro jeho peněženku. Až tento důvod pomine, pak se vytratí i četnost a masivnost slevových akcí i bez přičinění sociálních inženýrů sociální demokracie.
