S uprchlíky pak probíhá řádné azylové řízení a v případě, že se ukáže, že se jedná o ekonomické migranty, je třeba vracet je do země původu. A tak se i děje. Pokud se jedná o lidi, kteří opustili svůj domov, protože jim hrozilo ohrožení na životě, jsem přesvědčen, že je nutné být solidární. K tomu nás ostatně zavazují i mezinárodní smlouvy.

Nicméně Česká republika se nemá čeho bát. Za letošní rok zatím požádalo o azyl cca 800 lidí a například v roce 2001 to bylo cca 16 000. Z těchto čísel je jasné, že Česká republika nezažívá nic, s čím by neměla zkušenosti a co by v minulosti nebyla schopna zvládnout. Z pohledu celoevropského je samozřejmě situace trochu jiná, protože pro Evropu jsou dnešní počty imigrantů novou zkušeností a je nutné vést diskuzi o řešení.

I když rozumím obavám našich spoluobčanů, velkým nebezpečím ve společnosti je šíření xenofobie.

Bohužel řada politiků se snaží na šíření strachu získat politické body. I proto jsem podpořil tzv. Výzvu vědců proti strachu a lhostejnosti, kteří vyzývají k hledání řešení a upozorňují na nebezpečí šíření náboženské a etnické nesnášenlivosti.