Dvacet sedm tisíc respondentů z dvaceti sedmi zemí světa a ze závěru průzkumy vyplývá, že osmdesát procent dotazovaných by ve svém domě, v sousedství či ve svém městě uprchlíky uvítalo. Není uprchlík jako uprchlík, ale z atmosféry, která společností vládne, se mi výsledky tohoto průzkumu zdají poněkud... podivné!

Jako nejvstřícnější zemí z tohoto výzkumu vychází Čína. Jistě, země velká, z celosvětového pohledu bohatá, investující daleko za svými hranicemi, mohlo by to tedy svádět k argumentu: jistě, proč ne uprchlíci. Být uprchlíkem, neměl bych asi v nejlidnatější zemi světa a priori obavu z odmítnutí, rozhodně bych si ale nemohl být jistý zárukou zachování všech mých občanských svobod. Přijde mi to trochu vabank – život za nesvobodu.

Ač bych nerad zpochybňoval průzkum jako takový a jeho výsledky (...), považuji za trochu zarážející druhé místo na žebříčku vstřícnosti, které zaujalo Německo. Tamní dotázaní téměř jako jeden muž souhlasili s přijímáním uprchlíků. Skutečně? Zajímalo by mne, koho se ptali a jak přesně zněl otázka!? Nijak výrazně nižší procentuální výsledek vykázala třetí Británie a v první desítce vstřícných států se dále umístily Kanada, Austrálie, Španělsko, Řecko, Jordánsko, USA, Chile atd. Zdá se mi to, ale nebyla např. Austrálie tou zemí, která ke svým břehům nepustila lodě s uprchlíky? Nepotýká se Řecko, kromě své více než nevyrovnané finanční politiky, také s vlnou uprchlíků? Tyto a další otázky mne napadají při čtení nejnovějšího průzkumu Amnesty International a v kontextu toho pro mne padá stín pochybností nad relevancí jeho výsledků... A dodal bych další otázky: proč nebyla zařazena Česká republika jako nejbližší soused Německa, která navíc patřila k hlavním odpůrcům kvót? Co víc přinesl výzkum z Maďarska a Polska (a samozřejmě dalších zemí) kromě medializované informace, že se „postkomunistické státy obávají rozvrácení homogenity vlastní společnosti způsobeného právě přílivem přistěhovalců muslimského vyznání“ (zdroj: agentura Reuters). Snad jediné, co mne na výzkumu Amnesty International vlastně nepřekvapilo, byl vesměs zásadně odmítavý přístup Ruska, které tento výzkum odhalil jako nejméně vstřícné (údajně by bylo pouze 1 % Rusů ochotno přijmout u sebe doma uprchlíky a více než 60 % je radikálně postavilo proti jakémukoli přistěhovalectví).

Pro mne není současná situace ani černá ani bílá, je pouze euro-unijními elitami absolutně špatně pochopena, pojata, řešena! Je nutné pomoci těm, kterým v jejich vlastní zemi hrozí újma na životě pro jejich víru, vyznání a jiné životní hodnoty. Takový člověk je skutečným uprchlíkem a má právo na azyl! Statisíce těch, kteří však poslední měsíce proudí do Evropy, ale nejsou uprchlíky v duchu litery mezinárodní Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Uprchlík si nevybírá zemi, kde mu bude líp! Uprchlík si vybere první zemi, která mu umožní život v bezpečí! (S možností návratu ihned ve chvíli, kdy se situace v jeho domovské zemi vyřeší, uklidní a bude možné začít sanační procesy.) Uprchlík si nevybírá v rámci vstřícné a bohaté země město či obec, kde mu bude lépe než nejlépe! A nebudu zde již vůbec do detailů rozebírat, co si myslím, a veřejně říkám, o metodách řešení (V místě konfliktu! V místě konfliktu! V místě konfliktu!). Dost však pochybuji, že by teď mohla být „světlem na konci tunelu“ v řešení migrační krize Čína, ale necháme se překvapit...

Jan Bartošek

Psáno pro blog.idnes.cz