Mocenská mapa Evropy se znovu překresluje

Ing. Jan Zahradil

Řekněme NE evropské federaci!

Nicméně jejich primární příčinou dnes není ekonomická agenda (ozdravění financí), ale politická agenda (udržení eurozóny v alespoň současné podobě, další prohloubení evropské integrace). A to už problém je.
Dalo se totiž jít i jinudy. Mohla vzniknout méně početná, ale zdravější a silnější eurozóna, tvořená svazkem několika fiskálně zodpovědných zemí. To by ovšem znamenalo drtivou politickou porážku celé jedné generace evropských "integrátorů" i jejich jednosměrné ideologie "stále užší Unie". Takže se jde raději cestou smluvně vynuceného fiskálního "direktorátu". Evropská unie je koneckonců hlavně mocenský projekt neoimperiálního střihu. Vytvořit z evropské různorodosti jednotnou právní, politickou a ekonomickou entitu, globálního hráče, kterého ovšem budou mít pod kontrolou – to bylo, je a bude dlouhodobým zájmem evropských velmocí. Nikdy nepromeškaly žádnou krizi coby příležitost k posunutí svého záměru dál. I teď tomu tak je. Francie s Německem se chopily iniciativy s nebývalou razancí. Evropské instituce, které tradičně sloužily jednak jako kouřová clona, jednak jako převodová páka v této mocenské partii, náhle příliš zdržovaly. Tak byly prostě pro tento moment odsunuty stranou. Velká Británie se do této kontinentální hry také nehodí, a proto bylo nutno ji vymanévrovat od jednacího stolu předložením pro ni neakceptovatelných návrhů. Znovu se tu překresluje, již poněkolikáté v tomto desetiletí, mocenská mapa Evropy a znovu se posouvá rovnováha ve prospěch "tvrdého jádra" EU. Bylo by proto naprosto nelogické, abychom nyní automaticky kývli na závazky uvnitř eurozóny (když pominu to, že je zatím zcela neznáme), a stali se tak něčím jako členy eurozóny bez eura. My se musíme napřed rozhodnout, zda do eurozóny za této situace vůbec chceme vstoupit. To může mít za současných, a zejména budoucích podmínek zcela zásadní dopad na naši národní a státní existenci. Taková debata musí u nás teprve proběhnout a na jejím konci musí být referendum o jednotné měně. Není proto kam spěchat a zdrženlivý postoj je zcela na místě – navzdory očekávatelnému a neadekvátnímu mediálnímu třeštění různých analytiků a komentátorů.