Stačí se podívat na tento graf, aby bylo jasné, proč jel kancléř Scholz do Číny. Nahoře je export Německo - Čína, dole Čína - Německo (v mld €).

Německo akceptovalo se skřípějícími zuby naprostý krach svého energetického partnerství s Ruskem, na němž měla být postavena celá slavná utopie jménem Energiewende (s levným ruským plynem jako dočasným řešením před přechodem na bezemisní zdroje).

Další podobný krach, tentokrát ve vztazích s Čínou, si už německá ekonomika nemůže dovolit (na to je s tou čínskou příliš svázána). A to bez ohledu na brblání Bidenovy administrativy, lidskoprávních neziskovek a liberálních médií.

Nás by to mělo zajímat hlavně proto, že pokud německá ekonomika kýchne, ta česká dostane chřipku (za což mohou v nerozborné jednotě všechny polistopadové vlády a český byznys, které - na rozdíl od takového Nizozemí nebo Dánska - slušně ignorovaly či vyklízely mimoevropská odbytiště a zvyšovaly naši jednostrannou závislost na Německu).

Macronova blížící se návštěva Číny má pravděpodobně jiný leitmotiv - záchranu alespoň zbytků “strategické autonomie EU”. Tento francouzský vynález se zřítil do propasti po Putinově invazi na Ukrajinu, která stlačila dohromady celý euroatlantický prostor - a neutralizovala tak starý sen Francie o větší nezávislosti Evropy na politice USA. Jediná symbolická linie, na níž se lze ještě odlišit, je právě politika vůči Číně.

Česká politika by měla francouzské a německé motivy nejen pečlivě analyzovat, ale hlavně si vůči nim najít manévrovací prostor. Šmahem je proklít ve jménu abstraktního teoretizování o “hodnotách” by bylo sice efektní, leč krátkozraké.