První prezident, kterého jsem zaregistroval, byl Ludvík Svoboda. Dodnes si vybavuju jeho portrét, visící na jaře 1968 v nástěnce činžáku, kde bydleli moji prarodiče.

Za Gustáva Husáka a jeho úmorné normalizace jsem prožíval formativní léta - když na Hrad nastoupil, bylo mi 12, když odcházel, bylo mi 26.

Václav Havel byl pro mě do roku '92 ikonickým symbolem svobody, od roku '93 už spíš jen reklamním plakátem na Českou republiku a v roce '97 po jeho rudolfinském projevu mě přestal zajímat úplně.

Názory Václava Klause, podle mě zatím našeho nejchytřejšího a nejlepšího prezidenta, zažijí v delším horizontu renesanci, pokud jde o jeho kritiku nadnárodních integračních procesů a “zelené” ideologie, tím jsem si jist.

No a Miloš Zeman mě především bavil svými nelítostnými metodami, jakými vytáčel a stále vytáčí do běla své oponenty, kteří mu na to vždy znovu skočili.

Jaké dvě až tři věty si v tomto žebříčku vyslouží nový příchozí, teprve uvidíme.