V dobách raného středověku zpravidla měl veškeré pravomoci v rukou jediný vládce, později byl vázán určitou skupinou obyvatel, nejvyšší šlechtou. V pozdním středověku byl absolutní monarcha donucen přibrat k rozhodování i zástupce nižší šlechty, církve a měšťanů, od tohoto momentu zde můžeme spatřovat znaky vzniku konstitučních monarchií, tak jak je známe z dnešních dnů, kde králům zůstaly ponechány podobné pravomoci, jaké mají někteří dnešní prezidenti.
Po revoluci ve Francii se zrodil koncept prezidentské republiky. Takzvaná 5. republika přinesla přímou volbu prezidenta, který může o své vůli vydávat nařízení bez konzultace s parlamentem, jenž však může ve shodě s prezidentem vydávat zákony i sám. V tomto takzvaném prezidentském režimu bývá premiér jmenován prezidentem a též se mu zodpovídá. Podobný způsob vládnutí známe z USA, kde veškerá výkonná moc je soustředěna v rukou přímo voleného prezidenta, funkce premiéra neexistuje a jednotlivé ministry si vybírá sám prezident. Silné prezidentské režimy jsou typické i pro většinu zemí Jižní Ameriky.
V naprosté většině evropských států jsou však obvyklé buď takzvaný režim parlamentní či režim polo-prezidentský. Typickým znakem parlamentního režimu je nepřímá volby prezidenta, absence jeho výkonné pravomoci, prezident nemá žádné pravomoci při sestavování vlády, nemůže vydávat zákony a zpravidla je ani vetovat. Vláda v takovém režimu potřebuje ke svému potvrzení projít hlasováním o důvěře v parlamentu a rozpuštěna může být opět pouze jasnou procedurou, např. hlasováním o důvěře v parlamentu. V Evropě v parlamentním režimu fungují skoro všechny konstituční monarchie, jako je Spojené království, země Beneluxu či Španělsko, dále pak republiky jako Německo, Rakousko, Maďarsko, Lotyšsko nebo Estonsko.
Až na menší odchylky pak k zemím s parlamentním režimem řadíme též Českou republiku, Slovensko, Bulharsko, Chorvatsko a Slovinsko Litvu. V těchto zemích je totiž hlava státu volena přímou volbou, díky čemuž má tato funkce vyšší legitimitu, prezident pověřuje vybraného politika sestavením vlády, na návrh premiéra jmenuje a odvolává členy vlády, jmenuje profesory vysokých škol, přijímá pověřovací listiny od nových velvyslanců, formálně je nejvyšším velitelem armády, většina jejich úkonů však přesto zůstává v rovině reprezentativní.
V zemích s polo-prezidentským režimem je hlava státu volena přímo, prezident jmenuje ministry, kteří jsou parlamentem schvalováni, prezident může i parlament rozpustit a vyhlásit nové volby. Prezident má značné výkonné pravomoci, byť stěžejní část výkonné moci zůstává v rukou premiéra a vlády. Mezi takové země řadíme například Rumunsko, částečně Polsko, Ukrajinu, řadu asijských i afrických zemí.
V rámci Evropy pak rudimentem raně středověkého systému pak zůstávají Lichtenštejnsko a Vatikán, do jisté míry i Monako, kde tamní vládci drží moc v rukou částečně či zcela absolutně. Podobné jevy lze pozorovat i v některých oblastech Afriky či na Arabském poloostrově. U některých ministátů jako například v Andoře můžeme pozorovat u nejvyšší funkce ve státě částečně kouzelné jevy, kde se moc dělí mezi premiéra země, španělského biskupa ze Seó de Urgell a francouzského prezidenta.
Český prezident na výše naznačené škále od absolutního vládce ke konstitučnímu monarchovi, respektive od prezidentské republiky k prezidentovi volenému parlamentem byl před zavedením přímé volby výjimečný tím, že měl poměrně velké pravomoci, které nebyly zakotveny ani v ústavě či jiném zákoně země. Změnou způsobu volby prezidenta došlo k situaci, kdy prezident vlastně hledá, společně s dalšími institucemi nové neformální rozložení pravomocí. Asi v žádné zemi se politici nedomnívají, že jejich systém je ideální, bylo by velmi podivné, kdyby právě v ČR taková situace nastala. Lze tedy očekávat, že diskuse na toto téma budou nadále pokračovat.
Jaromír Kohlíček
