Tak nám zrušili oblastní sdružení ODS v Praze 10 a 11. Dobré zprávy se šíří rychle a já si troufám odhadovat, že toto lze za pozitivní novinku považovat. Vím, o čem mluvím. U nás na Praze 4 (a vedle toho také v Praze 12) došlo ke stejné záležitosti před rokem a půl. Zpětně mohu říci, že nám to prospělo. Jsem velmi rád, že očistný proces pražské ODS se nezastavil a ač se to možná mým kolegům z „desítky a jedenáctky“ nyní nezdá, v blízké budoucnosti to budou kvitovat s povděkem. Nechci jim radit, ale možná ocení, když se s nimi podělím o naše zkušenosti.
Dnes mohu říci, že zrušení našeho oblastního sdružení na Praze 4 znamenalo pro většinu z nás úlevu. Nepopírám, že v první chvíli jsme byli poněkud zaskočeni. Na druhou stranu vím, že rozhodnutí výkonné rady přišlo doslova za pět minut dvanáct. Spousta slušných členů a srdcařů, kteří pro svá místní sdružení ODS dýchala, totiž stranu mezitím rezignovaně opustilo, případně byli dryáčnickými metodami vypuzeni. Ta zbývající hrstka idealistů pak před rokem zcela vážně uvažovala, že již členské příspěvky na příští rok nezaplatí.
Jistě se nyní ptáte, co se na té čtyřce vlastně dělo tak špatného? V médiích už se toho napsalo dost, ale pro oživení paměti jen připomínám, že u nás docházelo k nekontrolovatelnému náboru členů a jejich masivním přesunům mezi sdruženími. V naší místní organizaci získávali navrch „námezdní“ straníci, kteří hlasovali podle předem napsaných notiček. Toto prokletí nebylo možné zlomit hlasováním ani jinými standardními metodami. Zkrátka a dobře, na „čtyřce“ ODS dusila klasická klientelistická politika.
Když není možné nekalé praktiky porazit standardními postupy, musí přijít na řadu neortodoxní způsob řešení. Do této kategorie samozřejmě spadá i plošné zrušení celého oblastního sdružení. Podobná řešení se nesmí stát pravidlem, ale výjimečná situace žádá výjimečná řešení. Pokud se podíváme i na naši sametovou revoluci, tak změny komunistického režimu, tak nebylo docíleno klasickými prostředky a muselo být použito nátlakových prostředků. Krizová doba sičas od času žádá krizové řešení. Zrušení musí, pokud možno, proběhnout rychle a hladce. K řešení budoucích problémů je potom nutné vždy využívat standardní demokratické metody.
Krev, pot a slzy, sliboval kdysi velký britský státník Winston Churchill svým spoluobčanům v počátcích 2. světové války. Nelze samozřejmě srovnávat zrušení stranické buňky a ničivý konflikt, ve kterém šlo o životy. Mohu ovšem říci, že to bylo skutečně tvrdé. O slzy a pot nebyla nouze, jen ta krev naštěstí netekla. Byť oči zákulisních hráčů ovládajících naší organizaci byly po oznámení o zrušení viditelně podlité krví. Pokud navíc tehdy seismologové zaznamenali v oblasti Prahy 4 nějaké výrazné otřesy, bylo to tím, jak nám ostatním padaly balvany ze srdce.
Prvotní šok brzy pominul a čekalo nás důležité postavení nové organizace na zcela nových a pevných základech. Trvalo nám téměř rok, než jsme se prokousali všemi administrativními procesy a přesvědčili výkonnou radu, že tentokrát se bude „čtyřka“ prezentovat transparentní politikou založenou na důvěře a demokratických principech. Vypracovali jsme si mechanismy, jenž brání případným snahám nových potenciálních uzurpátorů zneužít svoji moc, aby se opět stali neomezenými vládci.
V naší oblasti už nerozhoduje velikost jednotlivých sdružení, zastoupení v orgánech je všem garantováno paritně. Pozitivní změny se naplno ukázaly na volebním sněmu, kde jsme sestavovali kandidátku do podzimních komunálních voleb. Diskutovali jsme a volili kandidáty téměř do půlnoci a po mnohakolových volbách se nám postupně podařilo vygenerovat ty nejlepší z nás. Starší členové nakonec s nadšením a nostalgickou slzou v oku vzpomínali, že takhle živé vnitrostranické primárky a vyhraněné diskuze zažívali naposledy v devadesátých letech. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsme vykročili správným směrem.
Ani dnes ovšem nemohu zaručit, že máme vyhráno. Nežijeme v ideálním světě a temné síly se občas snaží vystrkovat růžky. Aniž bych chtěl být příliš patetický, tak ale pevně věřím tomu, že u nás už se jim dostat k moci nikdy nepodaří. V danou chvíli stojí všechna místní sdružení ODS v Praze 4 na pevných a zdravých základech. Rozhodně však neusínáme na vavřínech a bojujeme dál. Rád bych, kdyby náš příběh (se šťastným koncem) inspiroval také členy ODS v Praze 10 a 11. Přál bych si i za ně, aby se jim podařilo do pár měsíců obnovit místní sdružení a opětně získat důvěru voličů. Držím vám palce a jsem kdykoli připraven podělit se o naše ještě stále čerstvé zkušenosti z cesty slzavým údolím.
