Polistopadová představa nových garnitur, že z naší země vybudují
tygra Evropy, je už zapomenuta. Původní příslib českého kapitalismu
proklamovaný zakladateli ODS v čele s Václavem Klausem byl naplněn
kapitalismem mafiánským. A současná snaha ministra Kalouska řešit
problémy nerovnováhy plošnými škrty je bohužel jen ukázkou destruktivní
stupidity.
Zredukování ekonomiky na spekulaci s fiktivním
kapitálem vytváří jen virtuální bubliny plněné iluzemi. Svobodný trh je
také iluze – ve skutečnosti je spoutaný soukromými monopoly, které mají
rozhodující vliv na média i na vrstvu byrokratů určujících pravidla. USA
na rozdíl od nás provádějí radikální prorůstová opatření, ale k tomu je
třeba vzít v potaz fakt, že USA jsou velmoc, americký dolar je kryt
ropou a ropa i americký odbyt je zase kryt odstrašující vojenskou silou
USA ve světě.
ČR je malá a otevřená ekonomika, a tak je
napojena na světovou ekonomiku a je citlivá i na kvalitu pravidel v
integračním rámci evropského hospodářského prostoru. Přesto by měla ČR
mít svou hospodářskou politiku. Najít dynamickou rovnováhu, která
zajistí rozvoj životní úrovně obyvatel, je smyslem takové politiky ČR.
Jsme pod svým růstovým potenciálem a přehlížení prorůstové politiky je
právě to, co nás přiřazuje k problémovým zemím. Pasti chronické krize se
vyhneme zvyšováním ekonomického výkonu.
Jádrem správného
receptu je vyrábět a vyvážet a k tomu patří jak budování odbytových cest
a modernizace výrobních technologií, tak i rozvoj regionální a
komunitní mikroekonomiky. Volba jednotlivých nástrojů a kroků by měla
být promyšlená a odpovídat reálnému ekonomickému vývoji u nás i v
zahraničí. Základními prostředky jsou nástroje fiskální politiky a
politiky rozdělování příjmů. Jejich nositeli jsou vláda a účastníci
mzdových jednání (zaměstnavatelé a odbory).
Na rozdíl od
ideologické pravice, představitelé podnikatelských svazů si uvědomují,
že spása není v obcházení regulací a vynechání odpovědnosti státu.
Otázkou je, do jaké míry lze zachraňovat konkurenceschopnost snižováním
mzdových a daňových nákladů. Nízké mzdy nejenže podvazují spotřebu, ale
také ztrácejí motivační účinek. Fenomén daňové konkurence nepochybně
existuje, má však své meze.
Prorůstovým opatřením pravice po
roce 2006 mělo být skokové snížen daní. Jestliže za období vlády ČSSD
(1998-2006) poklesla sazba korporátní daně o 11 procentních bodů, tedy z
35 % na 24 %, tak za M. Topolánka byla tato sazba prudce snížena o
dalších 5 bodů, až na 19 %. To mělo být kompenzováno jednak růstem v
soukromém sektoru, jednak snížením daňových úniků. To se ovšem
nepotvrdilo.
Argumentem pro toto snižování bylo teoretické
optimum daňové zátěže vyjadřované Lafferovou křivkou. Jde o místo na
této křivce, od kterého zvýšení daně nevede ke zvýšení daňového inkasa.
Problém je v tom, že neexistuje exaktně spočítané optimum, ale že se v
různých zemích a v různých situacích vztah vybraných daní k nastavení
daňového břemene liší. Lafferova křivka např. nebere v úvahu různé
"odklánění" a daňové úniky. Inkaso je citlivé jen při skutečně vysoké
mezní sazbě daně. Za Reagana se v USA snižovala horní sazba 70 %, a
stejně došlo k propadu příjmů.
Restrikce rozpočtových výdajů
ve fázi recese komplikuje oživení (brzdný účinek odhaduje ČNB na rok
2013 na 0,8 %). ČNB činila dílčí kroky k měnovému uvolnění, ale
snižování úroků až na tzv. technickou nulu moc nepomohlo. Zbývá ještě
oslabení koruny, to by ale znamenalo obnovení vnějších inflačních tlaků a
náklady firem na pojištění rizik z rozkolísaného kursu.
Nosný
hospodářský projekt tedy musí v střednědobém horizontu přemostit
dilema, zda jde více o snížení inflace a veřejný dluh, a nebo o přímou i
nepřímou podporu hospodářského růstu a následně i zaměstnanosti. Čas k
vystřídání současné vlády se blíží, a tedy dozrává čas na výměnu názorů
na takový velký projekt s jasně definovaným cílem.
Jiří Dolejš, poslanec PČR a místopředseda ÚV KSČM
