Ludvo, na středečním předávání cen za svobodu projevu, které organizovala Společnost pro obranu svobody projevu, byl speciálním hostem americký novinář a spisovatel Rod Dreher. Ten se zabývá československým disentem a mluvil o tom, že několikrát byl v bytě Bendových. Vy pana Drehera znáte, tak jak ho představit?
V uplynulých zhruba deseti letech jeden z nejvýznamnějších konzervativců na Západě. Ověřit si lze na webu časopisu The American Conservative, v němž působil do března 2023 a kde je stále možné si přečíst v Dreherově archivu jeho články, pak na webu časopisu The European Conservative, kde má samostatnou rubriku Dreher, v níž od července 2023 po přesunu z USA do Budapešti publikuje. A pak v jeho knihách Benediktova cesta (2017, česky 2018), Nežít ve lži (2020, česky nevyšla), v níž se odvolává na Václava Havla a Václava Bendu, a Život v zázraku (2024, česky nevyšla). Nejnovější podcast „Covid popohnal k novému očarování křesťanstvím“ s Rodem Dreherem je na britské platformě UnHerd.
Jak jste vlastně přišel ve druhé polovině 70. let do styku s disentem? Co jste s chartisty a dalšími disidenty prožil, jaké diskuse jste tenkrát vedli?
Přes underground a poté přes bytové semináře u Julia Tomina, který na nich mimo jiné četl v originále starořecké autory, čemuž jsem tehdy vůbec nerozuměl – s jistou nadsázkou tedy přes starověké Řecko. Vybavuji si, že po jednom semináři, poté, co na nich začali přednášet západní myslitelé, především z anglosaského světa včetně Rogera Scrutona, jsme táhli s kanadským filozofem Charlesem Taylorem pražskými hospodami a skončili pozdě v noci, spíš k ránu, u stánku na hlavním nádraží.
Občas tyto přednášející účastníci seminářů překvapili tím, že ač nebyli náležitě vzdělaní, ptali se svobodně a bez zábran a iluzí o reálném socialismu, což o některých svých studentech na západních univerzitách říct nemohli. Od té doby jsem vůči humanitnímu vzdělávání na Západě skeptický, a proto mě tolik nepřekvapil současný příklon některých západních univerzit k progresivismu, jde jen o posun od obhajoby socialismu k obhajobě progresivismu. Jinak chartisté žili obyčejně svobodně a čas od času bez zábran a iluzí diskutovali o reálném socialismu, do čehož příležitostně zasáhla Státní bezpečnost, ale říkalo se, „zavřít můžou, pustit musej’“, a neslo to s sebou i humor.
Čtenáři mají často výhrady k dnešním postojům disidentů, případně jejich potomků. Jak jste po roce 1989 vnímal „zabydlování“ disidentů ve veřejném prostoru?
Kriticky. Intelektuál a politik jsou dvě odlišné kategorie a neměly by se zaměňovat. A začne-li se do politiky vtahovat morálka, nemůže to dopadnout dobře ani s politikou, ani s morálkou. To není žádná novinka a už starořečtí filozofové před tím varovali. Toto varování ale málokdo bral a bere vážně. Možná měly být semináře u Julia Tomina navštěvovanější.
Fotogalerie: - Výročí 17. listopadu
Občas se zdálo, jako kdyby byli někteří „kmenoví“ disidenti, kteří vždy po revoluci stáli na správné straně, a pak byli ti „problematičtí“. Jak jste vnímal, když vaše životní partnerka, zesnulá Petruška Šustrová, byla pranýřována většinou disentu poté, co jí vedená Rada ÚSTR odvolala tehdejšího ředitele Daniela Hermana? To asi „kamaráčoft“ z disentu šel stranou.
Činnost ÚSTR mě nezajímala a dodnes v podstatě nezajímá. Byl a jsem přesvědčen, že by se měl věnovat tomu, jak na základě zkušeností s jedním autoritativním režimem zabránit nástupu jiného takového politického systému. A to ÚSTR nedělá, dokonce jako by nevěděl, co dělá.
Pokud se vrátíme do tohoto týdne, cenu za svobodu projevu od poroty SOSP získala Cecílie Jílková, dcera chartistů Lenky Procházkové a Ludvíka Vaculíka. Cecílie a její maminka jako kdyby opět byly znovu „v disentu“. O čem to svědčí?
Ludvík Vaculík by možná měl radost, že jeho odkaz přetrval. Přemýšlel totiž po svém a moc si do tohoto svého přemýšlení nenechal zasahovat – lidí, kteří nepodléhají stádnímu myšlení, ani dnes není moc.
Když si z toho budeme dělat legraci, cítíte se být „v disentu“ i vy?
Necítím se v disentu, říkám, že mám „vzpříčený gen“ a ten mě formoval v minulém režimu a formuje i v tom současném. Jsem celý svůj dosavadní život dezolátem a doufám, že mi to vydrží až do jeho konce.
Když se bavíme o té „svobodě slova“, tak se v zásadě bavíme o tom, že liberálové a jim podobné síly se snaží zprivatizovat si veřejný prostor a kohokoliv, kdo vykročí mimo perimetr jejich agendy, veřejně či profesně likvidují. Vy jste nám po volbách v USA řekl, ať si nemyslíme, že toho teď nechají. Tak co s tím dělat?
Pokračovat v tom, co děláme, a zároveň si nemyslet, že lze něco definitivně vyhrát.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Máme dnes svobodu slova?
autor: Jaroslav Polanský
