Ludvo, na středečním předávání cen za svobodu projevu, které organizovala Společnost pro obranu svobody projevu, byl speciálním hostem americký novinář a spisovatel Rod Dreher. Ten se zabývá československým disentem a mluvil o tom, že několikrát byl v bytě Bendových. Vy pana Drehera znáte, tak jak ho představit?

V uplynulých zhruba deseti letech jeden z nejvýznamnějších konzervativců na Západě. Ověřit si lze na webu časopisu The American Conservative, v němž působil do března 2023 a kde je stále možné si přečíst v Dreherově archivu jeho články, pak na webu časopisu The European Conservative, kde má samostatnou rubriku Dreher, v níž od července 2023 po přesunu z USA do Budapešti publikuje. A pak v jeho knihách Benediktova cesta (2017, česky 2018), Nežít ve lži (2020, česky nevyšla), v níž se odvolává na Václava Havla a Václava Bendu, a Život v zázraku (2024, česky nevyšla). Nejnovější podcast „Covid popohnal k novému očarování křesťanstvím“ s Rodem Dreherem je na britské platformě UnHerd.

Jak jste vlastně přišel ve druhé polovině 70. let do styku s disentem? Co jste s chartisty a dalšími disidenty prožil, jaké diskuse jste tenkrát vedli?

Přes underground a poté přes bytové semináře u Julia Tomina, který na nich mimo jiné četl v originále starořecké autory, čemuž jsem tehdy vůbec nerozuměl – s jistou nadsázkou tedy přes starověké Řecko. Vybavuji si, že po jednom semináři, poté, co na nich začali přednášet západní myslitelé, především z anglosaského světa včetně Rogera Scrutona, jsme táhli s kanadským filozofem Charlesem Taylorem pražskými hospodami a skončili pozdě v noci, spíš k ránu, u stánku na hlavním nádraží.

Občas tyto přednášející účastníci seminářů překvapili tím, že ač nebyli náležitě vzdělaní, ptali se svobodně a bez zábran a iluzí o reálném socialismu, což o některých svých studentech na západních univerzitách říct nemohli. Od té doby jsem vůči humanitnímu vzdělávání na Západě skeptický, a proto mě tolik nepřekvapil současný příklon některých západních univerzit k progresivismu, jde jen o posun od obhajoby socialismu k obhajobě progresivismu. Jinak chartisté žili obyčejně svobodně a čas od času bez zábran a iluzí diskutovali o reálném socialismu, do čehož příležitostně zasáhla Státní bezpečnost, ale říkalo se, „zavřít můžou, pustit musej’“, a neslo to s sebou i humor.