Proč toto strategické téma prošlo parlamentem bez větších příprav ale i debat s opozicí ? Pozice naší vlády je výrazně opatrná a i když EU vytýká nízkou rozpracovanost a nevyváženost tématu, sama se do klíčových problémů reformy evropských financí nepouští. A to právě nyní, když krize zásadním způsobem mění pohledy na evropskou solidaritu a možná se bude muset měnit celá EU.
Možná vláda nechce a nebo neumí říci svoji koncepční představu, jakou Unii by chtěla dlouhodobě budovat. Chceme integraci prohlubovat a nebo ji spíše omezovat a některé oblasti renacionalizovat ? Pojem evropská hodnota výdajů se váže na představu subsidiarity, ovšem představy co je efektivní rozhodovat a financovat na evropské úrovni a co a nižších provních jsou stále velmi rozporné.
I nadále má být prioritou sbližování členských zemí EU, tedy tzv. koheze. To je ale také otázka rozpočtové solidarity. Např. další rozšiřování unie o chudší státy by znamenalo, že neudržíme ani současné Evropské standardy. ČR je nyní na 85% průměru EU. S tím jak se tento rozdíl sníží, staneme se z čistých příjemců čistými plátci do evropské pokladny.
Podle sdělení Evropské komise má být reforma evropských financí zaměřená na plnění strategie Evropa 2020. Ta zahrnuje celou řadu obecně přijatelných deklarací, které jsme ale mohli slyšet již ve víceméně neúspěšně naplňované Lisabonské strategii.
První otazníky začínají už nad výdajovou strukturou evropského rozpočtu. Prioritou je společná zemědělská politika (CAP). Kromě možné redukce zemědělských výdajů je tu problém diskriminace, která tu je především mezi starými a novými členskými zeměmi EU. Dalším otazníkem je stabilizace výdajů na evropskou administrativu včetně efektivnějšího finančního řízení. Někteří by rádi posílili výdaje na sociální soudržnost v EU, ovšem drtivá většina sociálních výdajů zůstává na úrovni národních politik (problémy ukazuje už ratifikace Evropské sociální charty). Na sociální dimenzi evropské integrace nic nezmění ani zřízení globálního fondu.
Ze strategického hlediska Evropa musí aktivně podporovat ty věci, které budou rozhodovat o její konkurenceschopnosti v globální soutěži. Proto je třeba věnovat více pozornosti rozvoji efektivity společného evropského vědeckého a vzdělávacího prostoru. Tady jsme opět jen u deklaratorních cílů. Již před lety chtěla EU v sektoru vědy 3% HDP prostředků. EU je ale v tomto ukazateli stále nejen za USA, ale i za Japonskem a dokonce i za Čínou. Souvisí to nejen s dotacemi, ale i se spoluprací se soukromým sektorem (tedy s klíčovými evropskými firmami).
Objevil se také námět, že by příští rozpočtový rámec mohl být prodloužen až na 10 let. Shodně s vládou si tady myslím, že to není třeba. Rozumné je, že už 7 leté období překračuje politický cyklus a tím vnáší do plánování evropských veřejných financí potřebnou stabilitu. Pokud je tu možnost po několika letech přezkoumat alokace, je tu i nezbytný prvek flexibility.
Největší propletenec problémů souvisí s platbami do evropského rozpočtu. Obecně lze jistě souhlasit, že konstrukci příspěvku lze zjednodušit a odstranit neodůvodněné rozdíly. Konkrétní naplnění tohoto principu je již složitější. I česká strana by jistě byla ráda, aby se vyřešil problém britského rabatu. To ale souvisí s úspěšností reformy CAP, která znamená pro Brity tu rozhodující diskrepanci. Bez toho se nepohnou ani oni, ale ani nebude možné si vyjednat nějaké korekce k tomuto fenoménu jaké mají Německo, Rakousko, Švédsko či Holandsko.
Dalším problémem je debata o evropské dani. Jejím zavedením bychom posílili federální charakter evropského fiskálu. Najdou se u nás politici, kteří se bojí už samotného slova federace. Ale v tom problém není. A´t se nám to líbí nebo ne, dnešní EU je i po ratifikaci Lisabonské smlouvy slepencem řady unijních, konfederativních a federativních prvků. Co s nimi dál je samozřejmě věcí politické debaty. Určité prvky federální federace tu už máme i dnes : posílení rozpočtových kompetencí Evropského parlamentu, povinné minimum u nepřímých daní i snahy o sbližování v otázkách konsolidace daňového základu u daní příjmových.
Nevolám po tom, aby se ČR prioritně pustila do boje o harmonizaci sazeb daně z příjmu. Rozdíly mezi jednotlivými státy jsou opravdu velké a ty by to stále vnímaly jako vpád do své významné daňové suverenity. Ovšem určité sbližování daňových politik je také řešením daňové konkurence. A bez dohod v této oblasti může daňový dumping eskalovat až do absurdních poloh. Minimálně ve střednědobém horizontu téma harmonizace daňového základu by na evropskou půdu určitě patřila.
Evropská daň je jiný problém. Pokud se EU chystá zrušit zdroj evropského rozpočtu založený na národní DPH, tak to nepůjde bez náhrady, pokud chce aspoň udržet současnou váhu evropského přerozdělování (limit příjmů evropského rozpočtu 1,24% z něj i tak dělá jen doplňkový zdroj). Vláda ČR chce hledat náhradu jen ve vlastním zdroji spojeným s vývojem GNP a možnost evropského zdroje odmítá.
Eurodaně ale budoui nadále intenzivně diskutované téma a zavírat si k němu už na začátku jednání s Bruselem dveře je nemoudré. Mluví se např. o specielní energetické dani či o výnosech z aukcí emisních povolenek. S ohledem na nedávnou finanční krizi není od věci ale zvážit především ambici na zatížení unijního bankovního sektoru evropským odvodem. Proč by banky v EU měly přesouvat na veřejné finance své ztráty a přitom to nevracet ze svých zisků?
V neposlední řadě je tu relativně nový problém společných evropských bondů. Tato myšlenka se objevila především ve spojení se sanováním rizika bankrotu Řecka a Irska. Zde se myšlenka vypsání evropských dluhopisů spojuje nikoliv s financováním evropských průšvihů, ale evropských projektů. Mohl by to být významný zdroj, ovšem na jedné straně se budou obávat země s významným objemem národních dluhopisů, že budou vytěsňovány z trhu (crowding efect), jednak je otázkou, jak přenést riziko také na soukromé investory aby nebyl věřitelem poslední instance opět jen evropský daňový poplatník.
Otazníků nad společným rozpočtem EU je celá řada – naplnit ambici, aby do roku 2020 efektivně sloužil evropským účelům nebude snadné. Jistě bude diskutován i problém reformy Paktu stability EU reagující na rozbíhavost měnové a rozpočtové politiky v EU. Tvorba evropského rozpočtu a lepší koordinace tvorby národních rozpočtů jsou témata, před kterými se neschováme, ať již nás představa fiskální federalizace v EU leká či nikoliv.
