Ideologové trhu bez přívlastků se samozřejmě posilování veřejného vlivu v bankovnictví vehementně brání. Těžiště debat se zatím zaměřuje na otázku regulačního rámce v bankovnictví. Jedni mají regulaci za z principu špatnou, jiní za nedůslednou. Fakta minimálně potvrzují to, že nabídka riskantních produktů hypobank a hedgeových fondů prostě vývoj regulace předstihla.
Mezinárodní instituce po poslední krizi přišly s reformním regulačním balíčkem BASEL III., (první smlouva BASEL I. byla schválena již v roce 1988, další BASEL II. se začala zavádět od roku 2004), který znamená postupné posílení kapitálové přiměřenosti a likvidity bank jako prevence proti dalším otřesům.
Nová norma BASEL III je kompromis, protože obavy ze šoku v případě příliš rázného přitvrzení regulace byly silné. Velké banky ale vzhledem k vytvořeným nemalým rezervám na nesplácené úvěry mohou vyhovět novým kapitálovým požadavkům těchto basilejských pravidel bez zatěžování klientů. Přesto banky v ČR argumentují, že náklady na přísnější regulaci prodraží jejich služby a že omezí nabídku úvěrů s důsledky pro ekonomické oživení. A bankovní poplatky jsou v poměru ke kupní síle u nás už nyní jedny z nejvyšších v Evropě.
Malý český bankovní trh ovládá jen pár hráčů a je prakticky kontrolován zahraničním velkokapitálem. Je tu proto logicky problém kontroly přeshraničních pohybů kapitálu a také problém transferu zisků mezi bankovními „dcerami“ v ČR a jejich zahraničními bankovními „matkami“. V této souvislosti není bez významu, že v EU skončil před odpor českých zástupců spor o integraci bankovního dohledu dohodou o vytvoření regulačních orgánů s celounijní působností. I když na problémy globálních financí to stačit nebude.
V ČR se nechystá ani zavedení specielní evropské bankovní daně, které jiné země schválili na rok 2011 To ale neznamená že bankovní daň nedopadne i na nás. Minimálně přes bilance zahraničních matek, které si budou chtít dopad této daně kompenzovat pře své české dcery. Mohou tak činit nejen odvody dividend do zahraničí, ale také tlaky na financování zahraničních projektů či dokonce nákupy zahraničních bondů.
Největší tabu je problematika státních či veřejnoprávních bank. K myšlence spoluvlastnění bank státem se Klaus tvrdě ideologicky vyjádřil tak, že by to z nich dělalo ohnisko centrálního plánování. Přitom tzv. bankovní socialismus (myslí se tunelářské předprivatizační fungování státních bank v 90. letech) je spojen s časy, kdy právě on byl v nejvyšší exekutivní funkci.
Po válce i Západ věřil, že to umožní intensivněji úvěrovat hospodářskou obnovu a potřebnou restrukturalizaci podle záměrů vlád. Dnes už leží prach zapomnění na dekretu prezidenta Beneše, kterým bylo v poválečném Československu za nárok náhrady postátněno deset bank (podobně ve Francii, Belgii a Itálii). Dnes jsou běžné obchodní banky už jen v soukromých rukou. Stát má ale ještě vliv v specializovaných bankách jako je Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s. (založená 1992) či Česká exportní banka (založená 1995).
Zvláštním případem je veřejnoprávní forma bank, kdy banky zřizoval veřejný sektor (municipality a územní celky). Velkou tradici tato forma má v Rakousku a Německu. Také v předválečném Československu působila Zemská banka, která se účastnila zejm. státních úvěrových operací, ale byla i reeskontním centrem pro ústavy lidového peněžnictví (tehdy velmi rozšířený sektor kampeliček a raiffeisenek).
Družstevní záložny a spořitelní spolky se od 19. století věnovaly sběru vkladů od středních vrstev obyvatelstva a poskytování poměrně nízko úročených úvěrů živnostníkům ale i obcím a městům. Kampeličky u nás po svém obnovení v roce 1989 doplatily na nedostatečnou regulaci, ale např. v Německu zaujímají dodnes 15% bankovního trhu a mají kolem 30 milionů klientů
V Praze ještě v roce 1995 neváhal primátor za ODS Koukal schválit vznik První městské banky, aby spravovala účty hl. města a angažovala se ve finančních službách pro komunální sektor. Tento strategický projekt se stal samozřejmě předmětem konkurenčního boje a nakonec skončil v roce 2001 privatizací.
V Německu se historické veřejné zemské banky v posledních letech bránily konkurenci velkých bank fúzováním. Kritikové je odepisují, že jsou málo pružné. Stát začal znovu vstupovat do kapitálu bank v časech krize, ale jen dočasně, se zpětným výkupem. Přesto strategické posílení specielních veřejných bank není ani dnes od věci. Veřejná banka by mohla také spravovat depozita veřejného sektoru včetně prostředků veřejného pojištění. V každém případě je i toto téma, které stojí za veřejnou debatu.
Článek byl zveřejněn 9.11.2010 na www.halonoviny.cz
