Proč respektovat knížete Václava jako státní symbol?

Ing. Jiří Dolejš

KSČM

Proč respektovat knížete Václava jako státní symbol?

Letošní státní svátek 28. září - možná kvůli předvolební atmosféře - znovu oživil debaty o souvislostech svatováclavské tradice a kořenů naší státnosti.

Nechci rozebírat nábožensko-církevní příčiny vzniku podobných kultů ochranných světců, ani se míchat historikům do jejich řemesla v detailním rozboru skutků knížete Václava včetně jeho vyrovnání s Němci. Přesto si myslím, že obecně máme důvody pro základní respekt k tomuto svátku.

Všichni asi známe svatováclavský chorál s úpěnlivou prosbou „utěš smutné – zažeň vše zlé“, vzniklý asi v XII. století v dobách braniborského vpádu do země. Podobně je známá Myslbekova jezdecká socha na vrcholu Václavského náměstí, která je asi neznámějším sochařským monumentem hlavního města. A stejně tak asi od školy známe příběh z úsvitu našich dějin o tom, jak kníže Václav uzavřel smír s Němci za 500 hřiven stříbra a 120 volů ročně, a jak krvavě skončil jeho spor s mladším bratrem Boleslavem.

Asi i laik ví, že v této složité době vzniku ranných feudálních států byly různé mocenské spory na denním pořádku. Stejně jako u sousedních německých vévodstvích, tak i v Čechách. Ostatně i mladý kníže Václav se dostal k moci krvavým státním převratem, když vyhnal svou intrikující matku, kněžnu Drahomíru. Ta pak ale musela o pár let později prchnout i před svým druhým synem Boleslavem. Historie si za určitý symbol vybrala Václava, možná i pro jeho dramatický skon. Boleslav rozhodně nebyl vhodnějším kandidátem, přestože se pokusil konkurovat rodící se německé říši, hegemonem tehdejší střední Evropy.

Lze samozřejmě kriticky připomínat, že součástí svatováclavského kultu je tehdy uzavřený smír s Němci. Jaký smysl má ale dnes hodnotit, zda šlo o „ohnutí páteře“ před mocným sousedem? Copak víme, zda by jiné řešení nevedlo k hořkým koncům? Tolik si z dějepisu pamatuji, že kníže Václav přeci v bitvě s východofranckým králem a saským vévodu Heinrichem I. řečeným „Vogler“ neboli Ptáčník prohrál, ale svou diplomacií zajistil zemi na čas mír a respektování samostatnosti knížectví.

S kontribucemi do Němec souvisel i vliv náboženský. Na Pražském hradě založil kníže Václav kostel sv. Víta, pro který získal ostatky tohoto svatého, který byl patronem Saska. Vazba na mohučskou arcidiecézi a na saské biskupy tak nahradila orientaci na bavorskou diecézi v Řezně, která měla trvání z dob pokřtění jeho děda Bořivoje. Za zmínku stojí, že jeho bratr Boleslav měl ale také německé spojence (nejspíš v bavorském vévodství, jehož vliv klesal), takže vytýkat Václavu kolaboraci s Němci by bylo dost absurdní.

Pokud jde o „protiněmeckou“ vzpouru Boleslava, tak ten po bratrovraždě odmítl posílat do Saska stříbro a dobytek a pustil se se synem saského Heinricha a jeho nástupcem, císařem Ottou I. s přídomkem „der Große“, tedy Veliký, do vleklého boje. Čtrnáct let bojoval s říší než nakonec v roce 950 uzavřel s Němci podobný smír jako před tím jeho bratr. Pravděpodobně byl obnoven dřívější poplatek Sasům, ale samostatnost českého knížectví byla potvrzena. Pokud vím, tak Boleslav musel hlavnímu muži říše složit i slib pokání za zločin spáchaný před lety.

Ve sporech přemyslovců zdaleka nešlo o víru, tato věc byla do příběhu zřejmě implantována až později. Podobné vnitřní mocenské spory mezi Přemyslovci později vedly i k legendární bratrovraždě. Prostě to byly rodinné spory o trůn, také zřejmě o zahraniční vlivy (mezi Sasy a Bavory) ale také v tom byl nejspíš zapleten i vztah jednotlivých příslušníků vládnoucího rodu k místním velmožům, kterým mladý kníže Václav přistřihl křidélka.

K vzývání Václava došlo údajně spontánně už při přesunu jeho ostatků do rotundy sv. Víta. tato úcta pak byla potvrzena církevními autoritami, které měly zájem líčit vše z pohledu šíření křesťanství. Pravdou je, že v historii západního křesťanství se Václav stal vůbec prvním světcem slovanského původu. Pro mě svatý Václav ale není důležitý, protože byl svatořečený (místním biskupem byl oficielně kanonizován až po smrti Boleslava, asi po založení pražské diecéze v roce 973), ale kvůli tomu, že byl jedním z prvních, který stál na počátku naší státnosti. Kníže Václav byl po staletí tradičním symbolem naší státnosti i počátků christianizace naší země. Byl připomínán zvláště v dobách úzkosti, kdy byl vyzdvihován spíše prvek rytířsky a ochranný.

I když nemusíme souhlasit s mytologií kolem jeho osoby, není důvod na tuto zlidovělou tradici útočit. Po přehodnocení heraldické tradice českého lva také nikdo nevolá. Jak už to tak bývá, tak symboly bývají zapůjčovány a vykrádány a tak tomu bylo i za protektorátu. Němečtí okupanti tehdy zavedli pro aktivní protektorátní občany vyznamenání tzv. svatováclavské orlice (Ehrenschild des Protektorats Böhmen und Mähren). Dedukovat i z toho nějaký kolaborantský stín na svatováclavské tradici a její odmítání by bylo také dost mimo. Ustanovení 28. září za svátek mi tedy nikterak nevadí. Jen z hlediska republikánské tradice chápu 28. říjen spojený se vznikem československé republiky a s osobností Masaryka, za významnější.