Bankovní sektor je přitom páteří každé rozvinuté zbožně peněžní ekonomiky. Nepotřebujeme posilovat negativismus vůči finančnímu systému, potřebujeme pozitivně řešit jeho problémy. Znamená to ujasnit si, jaký model bankovního systému odpovídá požadavkům pokrizové rekonstrukce finančního světa. Potřebu reformy bankovního systému si uvědomují i přední bankéři a regulátoři. Veřejná diskuse na toto téma však bohužel nedosahuje potřebné hloubky.
Banky poskytují reálné ekonomice bankovní služby a bankovní produkty - obhospodařují úspory, proúvěrovávají ekonomický rozvoj a realizují i platební vztahy.
Otázkou je, co s celosvětovým trendem koncentrace vlastnictví finančního kapitálu, jakými pravidly se má fungování bankovního světa řídit, jaká je hranice mezi byrokratickým nátlakem a efektivní regulací ze strany veřejné moci?
Diskuse na toto téma zasahuje samozřejmě i evropskou levici. Např. bývalý německý ministr financí Oscar Lafontaine začal před lety veřejně vystupovat s typickým odborářským heslem „Evropa pro lidi a ne pro banky“. Tento politik nakonec přešel z SPD do strany Die Linke, a když na Německo dopadla hypotéční krize USA, prosazoval, aby byly nacionalizovány nejen ztráty bankovního sektoru, ale aby této situace bylo využito k systémově většímu vlivu státu. Ale i francouzský prezident Sarkozy mluvil během krize o vstupu státu do kapitálu bank.
V ČR na toto téma zazněl silný názor zejm. od prezidenta Klause. Tento guru ideologie trhu bez přívlastků se posilování vlivu státu v bankovnictví s vehemencí jemu vlastní brání. Když se v EU loni vedl spor o integraci bankovního dohledu a přísnější regulaci, tak ČR patřila k zemím, které se nejvíce vzpíraly tomuto novému trendu. K myšlence spoluvlastnění bank státem se Klaus dokonce vyjádřil tak, že by to z nich dělalo ohnisko centrálního plánování.
Těžiště debat se zatím zaměřuje na otázku efektivního regulačního rámce. Odpůrci posilování zásahů do bankovního sektoru mluví o regulační panice. Je dosavadní regulace nedůsledná, špatně cílená anebo z principu špatná? Fakta zdá se potvrzují, že nabídka riskantních produktů prostě vývoj regulace předstihla. V cizině se nejvíce pozornosti věnovalo hypobankám a hedgeovým fondům, ale také ratingovým agenturám, které šířily nezasloužený optimismus. Co ale např. s kontrolou přeshraničních pohybů kapitálu? O kolik lze zvýšit kapitálovou přiměřenost a likviditu bank jako prevenci proti dalším otřesům?
Nedávné události přeci jen tlumí ostrost výhrad vůči veřejné podpoře a společenské kontrole ve finančním sektoru. Letos v létě se EU dohodla, že přeci jen vytvoří regulační orgány s celounijní působností, které budou dohlížet na banky, pojišťovny a burzy. Mezinárodní výbor pro finanční stabilitu a výbor pro bankovní dohled v Basileji zase přišel s návrhem nové regulatorní normy (reformní balíček BASEL III) zvyšující dlouhodobou bezpečnost v bankovním systému. Protože země s většími problémy se bály regulačního šoku, vítězí určitý kompromis. A některé návrhy jako specielní bankovní daň na finanční transakce nezískaly závazný charakter.
Výzva jak dál v bankovním sektoru se týká i ČR i když u nás máme poněkud odlišnou situaci. Od globálních turbulencí a přímé nákazy toxických portfolií zahraničních bank jsme byli poměrně izolováni. Český finanční sektor byl po problémech z 90.let vyčištěn. Malý český bankovní trh ale ovládá jen pár hráčů a je prakticky kontrolován zahraničním velkokapitálem. Je tu logicky problém transferu zisků mezi bankovními „dcerami“ v ČR, které generují slušné výnosy zejména z retailového bankovnictví a jejich zahraničními bankovními „matkami“, které nesou riziko správy portfolia svých cenných papírů a derivátů. A samozřejmě je tu přetrvávající nechuť k větší investiční angažovanosti a vysoké bankovní poplatky.
Také české banky budou argumentovat tím, že náklady na přísnější regulaci prodraží jejich služby a že osekají jejich úvěrovou praxi s důsledky pro ekonomické oživení. Již před tím ale banky raději za poplatek spravovaly depozita, popř. měly jistý výnos ze státních cenných papírů, než aby se pouštěly do riskantního úvěrování. To nezměnila ani měnová politika nízkých úrokových sazeb.
Znovu se tak dostáváme k otázce možností vstupu veřejného sektoru do finančního světa a k otázce tlaku takové konkurence na cenu bankovních služeb. Tohle téma je pro diskuse v ČR zatím skoro nepředstavitelné, ale má řadu věcných i historických souvislostí. Situace je odlišná i v různých zemích.
Slavný Joseph Schumpeter v minulosti mluvil o možnosti určité socializaci bankovního aparátu. Vstup státu do bankovnictví bylo obecným rysem vývoje po II. světové válce v přesvědčení, že bude takto možno intensivněji úvěrovat hospodářskou obnovu a potřebnou restrukturalizaci podle záměrů vlád. Dekretem prezidenta Beneše bylo v poválečném Československu za nárok náhrady postátněno deset bank. Ale také ve Francii bylo tehdy nacionalizováno pět největších bank (obdobně v Belgii a Itálii).
Existují opravdu nepřijatelné extrémní přístupy. Zastánci tzv. free bankingu jsou za to, aby se stát zřekl i monopolu emise peněz. Komunistický režim naopak zavedl v bankovnictví universální státní monopol i v oblasti platební i úvěrové. S přechodem od centrálně direktivního řízení ekonomiky byl tento monopol oprávněně uvolněn. To ovšem neznamená, že by veřejný sektor nemohl provozovat banku.
Byrokracií mohou trpět jak soukromé, tak i státní banky. Podstatné je oddělení politiky a byznysu. U nás má dodnes stát vliv v některých specializovaných bankách: Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s. založená 1992, Česká exportní banka založená 1995. Nemohl by např. spravovat stát ve svém finančním ústavu na svůj účet i značné prostředky penzijního či zdravotního pojištění?
K těmto úvahám nepochybně patří i možné angažmá veřejnoprávního sektoru. Je tu příklad rakouského municipálního bankovnictví, na regionální úrovni je tu zkušenost německých zemských bank. Je tu i historie demokratizace bankovnictví v sektoru družstevních záložen, které dříve spravovaly většinu vkladů obyvatel. A která u nás po svém obnovení v roce 1989 doplatila na nedostatečnou regulaci.
Nedávno středočeský hejtman Rath napsal, že by aktivní veřejná banka spravující účty měst a krajů mohla pomoci konkurenčnímu prostředí v bankovním sektoru. Experti takovou „rathbanku“ označili za návrat do minulosti, který by přinesl více škody než užitku. Připomeňme si ale, že v Praze ještě v roce 1995 primátor za ODS Koukal neváhal v pravicí kontrolovaném zastupitelstvu nechat schválit vznik První městské banky odkoupením licence po zkrachovalé Royal bance.
Tato municipální banka měla spravovat účty hl. města a angažovat se ve finančních službách pro komunální sektor. Tento strategický projekt se stal samozřejmě předmětem konkurenčního boje a nakonec skončil v roce 2001 privatizací. Pokud ovšem musely být přitom vypořádány stamiliony klasifikovaných úvěrů, souviselo to se situací celého bankovního sektoru té doby. Není to důkazem toho, že podobné úvahy lze apriorně odmítat. Proto ani otázka veřejnoprávní banky by neměla být tabu.
